Recenzi představení čtěte zde

Bram Stooker/ David Jařab: NOSFERATU

Rok 2007, který nese podtitul „komedie je horor“ završí Divadlo Komedie scénickou adaptací nejznámějšího hororového románu – románu Brama Stokera Dracula. Pod názvem Nosferatu jej připravil dramatik a režisér, umělecký šéf Divadla Komedie, David Jařab. Do hlavní role Draculy obsadil Stanislava Majera, který na jevišti Divadla Komedie není žádným nováčkem a na upozornil sebe především v rolích „Pouličního mesiáše“ v inscenaci Vodičkova – Lazarská, „Násilníka“ ve Sportštyku nebo „Ursternenhocha“ v inscenaci Utrpení knížete Sternenhocha. Do role hlavního Draculova protivníka Van Helsinga byl obsazen Martin Finger.

Hrají: Stanislav Majer, Martin Finger, Martin Pechlát, Jiří Černý, Ivana Uhlířová, Hynek Chmelař, Gabriela Míčová, Klára Lidová a na klavír Michaela Polášková

Scénář, režie a scéna: David Jařab
Kostýmy: Kamila Polívková
Hudba: Petr Haas
Projekce: Ivan Acher

OBECNĚ O DRACULOVI: 

„Nejznámější upír – Dracula – prvně se objevující ve stejnojmenné knize Brama Stokera, je do určité míry založen na skutečné historické osobě – moldavském knížeti Vladu Ţepeşovi, řečeném Dráček (Dracula či Drăculea) a Naražeč na kůl resp. Napichovač (Ţepeş). Žil v letech 1431–1476 a proslul svojí krutostí v bojích s Turky (jeho přezdívka Napichovač je založena na oblíbeném způsobu popravy, který užíval k vyvolání strachu a hrůzy ve svých nepřátelích; Dracula je pak zdrobnělinou přezdívky jeho otce - Drak (Dracul) – jíž byl označován jako člen tzv. Dračího řádu císaře Zikmunda).
Podle moderních výzkumů ovšem Stoker o skutečném knížeti Vladovi mnoho nevěděl a „legendu“ sestavil z jiných legend nemající s Vladem nic společného. V Rumunsku spojení knížete s upírskými legendami nechápou: když už, považovali by ho naopak za bojovníka proti upírům. 

Samotný Stoker neupřesňuje, jak se Dracula stal upírem, v pozdějších zpracováních je důvod často náboženský: Jednou když byl Dracula na bitevním poli, jeho žena, oklamána zprávou o jeho smrti, spáchala sebevraždu. Dracula poté proklel Boha, kterému do té doby věrně sloužil a stal se upírem. V jiných zpracováních byl Dracula proklet knězem po vypálení kláštera a toto prokletí ho změnilo v upíra.“ Wikipedia 



ROZHOVOR S DAVIDEM JAŘABEM O INSCENACI:

Dracula a Komedie? Jde to dohromady? Proč sis vybral zrovna tohle téma?

Zdá se to na první pohled možná poněkud překvapivé, ale to je možná proto, že je Dracula zakořeněn v našem obecném povědomí jako muzikálová estráda nebo obskurní přehlídka krvavých zubů. Samozřejmě, že tento příběh má v sobě určitou pokleslost, ale na druhé straně neustále láká ke zpracování, neustále nutí k výkladu, neustále provokuje i přes svou šestákovost k zvláštní vnitřní imaginaci. Přemýšlel jsem o příběhu, který je obecně známý téměř každému, příběhu, který neztratil své tajemství ani atraktivitu a neskončil na smetišti dějin. Stokerův Dracula tato kritéria splňuje. A navíc splňuje kritéria otevřeného díla, podobenství, do kterého si může každý dosadit své. Dracula je a asi i zůstane pro dnešní racionální dobu archetypem něčeho cizího, neznámého, tajemného, popřípadě zákeřného, něčeho, s čím se velice těžce bojuje, protože té věci (nebo bytosti – nebo kultuře) nerozumíme. A z té neznalosti pramení strach. A strach nás láká a vzrušuje. Bojíme se ho a přitom po něm tak trochu toužíme. Dostat se na hranu, aby náš „všední“ život nabral alespoň sem tam ty správné obrátky.

Z tvých slov by se mohlo zdát, že půjde o společenské podobenství. Nebo se mýlím?

Nikdy nepostupuji zcela jedním směrem. Myslím, že paralely makrokosmu a mikrokosmu jsou velice podstatné. Paralela mezi tím, co se odehrává ve společnosti, a mezi tím, co se odehrává v každém z nás je velice podstatná. Nebo alespoň pro mne. Jedině tak si může člověk uvědomit (pocítit), byť ne ve zcela zřetelných konturách, co se kolem něj a v něm děje. Dokáže svoji existenci vztáhnout k vyššímu celku. Tedy: ano, půjde o podobenství, ale Dracula je v tomto případě zároveň fantomem planety (nebo alespoň západní civilizace) a zároveň fantomem duše.

Měnil se nějak příběh oproti románové předloze?

Základní osa zůstala zachována. Chtěl jsem vyprávět příběh Brama Stokera a ne jenom vytrhnout figuru Draculy z kontextu. Ale samozřejmě jsem musel scénář zcela nově napsat a dát mu jiný rozměr. To dráždivé a lákavé myslím zůstalo, ale dostalo to jiný kontext.

Je Dracula v tvém pojetí upír?

Můj Dracula není krvesaj. Je to ztělesněná frustrace, zlo, nenaplněná touha či agrese, která dřímá pod povrchem společnosti či jedince. Představuje pro ostatní postavy něco cizího, nepochopitelného, neuchopitelného a zřejmě i neporazitelného. Budou-li chtít Draculu zabít, budou asi muset zabít něco v sobě. On je jejich odrazem. Je jejich výtvorem. Je projevem jejich slabosti.

To zní všechno dost vážně.

Je to vážné, ale není na místě očekávat jenom tuto stránku, tento pohled. Zároveň s absolutní fatalitou některých výpovědí je zde i všudypřítomný jemný humor a ironie. Patos a ironie totiž dávají dohromady životaschopnost, která mě stále více baví. A když člověk ještě pracuje s takovými herci, jaké v současné době Komedie má, je to kombinace velmi účinná.

Takže komedie nebo horor?

Komedie je horor. Tak zní heslo roku.

V roli Draculy se objeví Stanislav Majer. Byla to jasná volba?

Určitě jsem přemýšlel, ale po zkušenosti třeba z Vodičkovy – Lazarské jsem věděl, že bude-li to ten typ Draculy, o kterém jsem mluvil, získá ve Standovi velkou hloubku a upřímnost. A o to bude asi děsivější.

K TÉMATU: 

„Západ prošel průmyslovou revolucí, díky níž nesmírně zbohatl, ale, jak zní standardní líčení situace také zpřetrhal své vazby s tradiční agrární společností, jakou před industrializací byl. Moderní průmysl si vyžádal aplikaci vědy a nové technologie a to nutně vedlo k sekularizaci, jelikož racionální výroba v průmyslově vyspělé společnosti si žádá vyzkoumat, jak co funguje, jaké jsou příčiny různých jevů. To vede, jak to nazval německý sociolog Max Weber, „ke světu bez iluzí“, jinými slovy k odstranění náboženských mýtů, které zatemňovaly vztah mezi příčinou a následkem.“ (Ian Buruma a Avishai Margalit: Okcidentalismus – západ očima nepřátel, Nakladatelství Lidové noviny, 2005)

„Reálná existence nepřítele, na nějž můžeme vložit všechnu zlobu, znamená zjevné ulehčení svědomí. Můžeme alespoň bez ostychu říci, kdo je ďábel, a to znamená: je nám jasné, že příčina neštěstí se nachází venku, a ne třeba ve vlastním postoji.“ (Carl Gustav Jung: Člověk a duše, překlad: K. Plocek, A. Bernášková, L. Běťák, J. Vašková, Academia, 1995)

„KalkuIující mysl Západu je před každým činem chycena v paralyzující proceduře nekonečného zvažování všech pro a proti. Z obavy, že neuvážili nějaký důležitý fakt, skončí liberálové nerozhodnuti. Věřit jenom tomu, co lze doložit důkazy znemožňuje jednat energicky na základě víry.“ (Ian Buruma a Avishai Margalit: Okcidentalismus – západ očima nepřátel, Nakladatelství Lidové noviny, 2005)

„Kdo pohlédne do zrcadla vody, spatří nejdříve svůj vlastní obraz. Kdo kráčí k sobě samému, riskuje, že potká sám sebe. Zrcadlo nelichotí, ukazuje věrně toho, kdo do něj hledí, totiž tu tvář, kterou světu nikdy neukazujeme, protože ji zakrýváme personou, maskou herce. Zrcadlo však leží za maskou a ukazuje pravou tvář. To je první zkouška odvahy na vnitřní cestě, zkouška, která již sama stačí mnohé odradit.“ (Carl Gustav Jung: Člověk a duše, překlad: K. Plocek, A. Bernášková, L. Běťák, J. Vašková, Academia, 1995)

„Naším cílem je pochopit, co je hnací silou nenávisti k Západu, ukázat, že dnešní sebevražední útočníci a svatí bojovníci nejsou projevem nějaké patologické úchylky, ale čerpají sílu z učení, které má svou historii... Pochopit neznamená omluvit, tak jako odpustit není totéž, co zapomenout. Ale pokud nepochopíme ty, kdo Západ nenávidí, nebudeme mít naději, že se nám podaří zastavit je v jejich zkázonosném konání.“ (Ian Buruma a Avishai Margalit: Okcidentalismus – západ očima nepřátel, Nakladatelství Lidové noviny, 2005)

ABRAHAM „BRAM“ STOKER:
(nar. 8. listopad 1847 v Dublinu v Irsku; zemřel 20. dubna 1912 v Londýně ve Velké Británii), irský spisovatel Bram Stoker se narodil v Dublinském Clontarfu jako třetí ze sedmi dětí Charlotty a Abrahama Stokerových. Téměř do svých osmi let se nebyl schopen běžně hýbat, což způsobovala choroba, jejíž příčina nebyla nikdy odhalena. Poté se jakoby zázrakem vyléčil a dokonce se během studia na Dublinské univerzitě, kde studoval historii, literaturu a fyziku, věnoval velmi intenzivně sportu. Traumatizující zkušenost z dětství a matčino vyprávění lidových příběhů a keltských mýtů se však později promítlo do jeho literárních děl. Často se zde objevuje například v podobě dlouhotrvajícího spánku či jako vzkříšení z mrtvých v románu Dracula. Přestože už od mládí toužil stát se spisovatelem, vystřídal zpočátku své pracovní kariéry několik zcela odlišných profesí. Krátkou dobu pracoval jako úředník na Dublinském hradě, posléze jako novinář a divadelní kritik. Jeho zájem o divadlo vedl k dlouholetému přátelství s hercem Henrym Irvingem, který ho v roce 1878 doporučil na místo hereckého manažera v London's Lyceum Theatre, kde nakonec pracoval 27 let. Ve stejném roce se oženil s tehdejší přítelkyní Oscara Wilda, což prý vedlo Wilda k opuštění Irska.

Své první literární pokusy napsal Stoker již počátkem 70. let 19. století, první knihu nazvanou Under the Sunset vydal však až v roce 1882 a první román s názvem The Snake's Pass v roce 1890. Jeho nepochybně nejznámější román – Dracula – byl vydán roku 1897. Jako vzpomínku na svého největšího přítele vydal po smrti Henryho Irvinga v roce 1906 knihu s názvem Personal Reminiscences of Henry Irving.