Tom Stoppard: Na flámu
katedra činoherního divadla

Překlad: Šimon Dominik
Režie: Šimon Dominik
Dramaturgie: Jana Slouková
Scéna: Karel Čapek
Kostýmy: Jana Špalová
Produkce: Nora Nesvadbová, Tereza Roušalová, Jan Topinka

Hrají: studenti 3. ročníku KČD DAMU Miloslav Tichý, Pavel Kryl, Ondřej Novák, Klára Brtníková, Lucie Polišenská, Ondřej Černý, Martin Severýn, Dana Marková, Šárka Opršálová, Týna Průchová a studenti 2. ročníku KČD DAMU Ivan Lupták, Tomáš Klus a Marie Štípková.

Pedagogické vedení: MgA. Jaroslava Šiktancová (vedoucí ročníku), prof. Jan Vedral, Julek Neumann, MgA. Eva Salzmannová, Mgr. Alena Hesounová, doc. Martin Pacek, doc. Karel Glogr, MgA. Dana Hávová, MgA. Michal Lázňovský

„Čemu vděčím za tento výjev tak nerakousky výstřední?“
podle hry Johanna N. Nestroye Einen Jux will er sich machen

Nostalgický průvodce Praterem a okolím. Česká premiéra komedie o vlněných punčochách, opékaných pernatcích, tartanových pláštěnkách a humru Thermidoru. A taky o tom, co všechno lze zažít v koňské dráze.

Anglický dramatik Tom Stoppard (1937) je autor v českém prostředí oblíbený, média dokonce mívají tendenci ho jako rodáka ze Zlína považovat za „našeho“ umělce, přestože Československo kvůli vpádu nacistů opustil spolu se svými rodiči už v necelých dvou letech… Paradoxní ovšem je, že Stoppard je u nás znám spíše jako osobnost než přímo svým konkrétním dramatickým dílem, do češtiny bylo přeloženo pouze několik jeho her, z nichž jen dvě se staly pravidelnější součástí repertoáru tuzemských divadel (Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, Arkádie). Většina jeho díla dosud leží mimo dohled českého publika a jedna výrazná část Stoppardovy tvorby, adaptace her starších dramatiků (kromě Nestroye třeba i Schnitzlera nebo Čechova), jsou prakticky neznámé.
Česká premiéra hry Na flámu na scéně divadla DISK hodlá tento deficit alespoň trochu upravit a zprostředkovat divákům setkání s dosud jen tušenou oblastí Stoppardova tvůrčího zájmu. Text objevil a pod pedagogickým dohledem překladatele Julka Neumanna přeložil režisér inscenace Šimon Dominik.

Hra Na flámu je Stoppardovou adaptací klasické frašky Johanna Nepomuka Nestroye Einen Jux will er sich machen (česky jako Kroutílek si zařádí, Pan společník řádí nebo v úpravě Voskovce a Wericha …si pořádně zařádit; známá je i adaptace amerického dramatika Thorntona Wildera Dohazovačka, z níž se později vyvinul muzikál Hello Dolly!). Poprvé byla uvedena v září 1981 na festivalu ve skotském Edinburghu a vzápětí v londýnském Národním divadle. Stoppard vychází ze zápletkového vzoru klasické situační komedie a těží pak především z vděčného motivu záměny postav. Nestroyovy původní situace však dále rozvádí a směřuje až k absurdnímu vyznění, nachází nová spojení a s nimi nové pointy a prohlubuje charaktery postav. Ve hře samozřejmě nechybí typicky stoppardovské hrátky s jazykem – slovní hříčky, opulentní tirády, přeřeky a chybná spojení, což jsou prvky, které jednak zesilují komický účin textu jako celku, jednak dále pomáhají individualizovat postavy. Autor tak vytváří skutečně jedinečnou směs „kontinentální“ situační frašky a „ostrovní“ konverzační komedie.

Takto se ke svému textu vyjádřil sám autor Tom Stoppard:
„Text není a ani nemohl být označen jako „překlad“. Všechny hlavní postavy a většina zápletky jsou Nestroyovy, ale téměř žádná replika není pokusem o překlad originálu. Moje metoda by se snad dala přirovnat k pěší turistice s mapou a kompasem, kdy si člověk zvolí azimut orientačního bodu a pak k němu vyrazí vlastní cestou. Ta Nestroyova byla satirická, jazykově nespoutaná, často odkazující k místním poměrům. Nestroy rovněž výstupy s oblibou prokládal komickými písněmi. Hra Na flámu nevyužívá dialekt, v dialozích se nepokouší o dobový nádech a neobsahuje žádné písně. Zůstává zasazena do Vídně (i když asi o padesát let blíž dnešku), ale nikoli nezbytně. Z originálu převzala dva základní prvky: zaprvé téměř mytický příběh dvou venkovských myší, které utečou do města prožít alespoň jednou v životě den plný absolutní svobody, dobrodružství, malérů a těsných úniků před odhalením; a zadruhé prvořadá snaha učinit tento příběh maximálně zábavným.“

Režisér a autor překladu Šimon Dominik k tomu dodává: „Hru jsem si přečetl úplně náhodou, přesně řečeno jsem ji otevřel trochu omylem a pak už jsem se od ní neodtrhl. Od samého začátku mě okouzlila svým vtipem a hlavně lidskými a až překvapivě plnými postavami. Využívá sice půdorys věkovité frašky, ale Tom Stoppard k němu přistoupil z pozice zkušeného autora, bohatšího o nějakých 150 let vývoje divadla, a dokázal ho mimořádně oživit a dodat příběhu hlubší významy. V mnoha ohledech je hra typicky stoppardovsky nejednoduchá, milovníci autorových propracovaných konstrukcí si v ní rozhodně přijdou na své, ale oproti některým jiným jeho hrám je tato komedie velmi komunikativní. Ze své podstaty situační frašky klasického střihu je totiž přístupná i v okamžiku, kdy zrovna nemáte chuť podnikat výpravu za podtexty a druhými (třetími, čtvrtými…) významy.“

Šimon Dominik, režisér inscenace, se narodil v roce 1981 v Praze, absolvoval žurnalistiku a mediální studia na Karlově univerzitě. Divadlu se několik let věnoval v rámci amatérského souboru, nyní studuje režii činoherního divadla na DAMU. Jeho absolventská inscenace je přirozeným završením setkávání s dílem Toma Stopparda, jemuž propadl právě v seminářích na škole a kde už jako svůj bakalářský úkol inscenoval vlastní úpravu jeho aktovky Pravý inspektor Hound.

Jana Slouková, dramaturgyně inscenace, se narodila v roce 1981 v Táboře, je studentkou posledního ročníku a snad i brzkou absolventkou dramaturgie pražské DAMU, na kterou zběhla z předchozího studia bohemistiky a germanistiky FF UK. Do DISKu se vrací coby hostující dramaturg po své absolventské sezóně, kde se podílela na inscenacích Ledový hrot (překlad, dramaturgie), Mužské záležitosti – HOMO 06 (text, dramaturgie) a Svést svatého Vladimíra (text, dramaturgie). Jana Slouková se věnuje také literární činnosti dokumentárního charakteru, mapující život pražské divadelní subkultury.