Krajina v českém umění
Palác Kinských

Obraz krajiny jako samostatného malířského druhu převzalo umění 19. století z předchozích období, ale obzvláště si jej oblíbilo a maximálně rozvinulo. Po celé 19. a ještě na začátku 20. století krajinářská tvorba převyšovala figurální, a to nejen kvantitativně. Vznikala celá řada speciálních krajinářských škol. Tento mohutný rozkvět krajinomalby souvisel především s novým vztahem nastupující měšťanské společnosti k přírodě. Její zálibě ve výletech pohotově vycházeli vstříc vedutisté a v malbě i grafice zachycovali oblíbená výletní místa, pohledy na zámky, hrady a města, vyhledávali romantické přírodní partie, které ostatně ovlivňovaly nejen výtvarné umění, ale i poezii a hudbu.

Největší rozmach krajinářství v Čechách se odehrával ve znamení romantismu a později jeho obratu k realismu. Pro umění střední Evropy, a tedy i pro české umění, byla zprvu nejdůležitější situace v sousedním Německu, teprve kolem roku 1850 se naši malíři častěji vydávali na studia do Paříže. Na rozdíl od francouzského romantismu, vzrušeného, patetického a převážně figurálního, měl německý romantismus charakter spíše tiše rozjímavý a teskně elegický a více preferoval krajinářství. Byl nám bližší a pronikal k nám přibližně už od dvacátých let 19. století, svého vrcholu dosáhl před jeho polovinou v díle žáků krajinářské školy vedené Maxem Haushoferem. Haushofer své žáky, k nimž postupně patřili Adolf Kosárek, Alois Bubák, Bedřich Havránek, Alois Kirnig, Hugo Ullik, Leopold Stephan, Wilhelm Riedel a Julius Mařák, už vodil do plenéru a seznamoval je nejen s romantikou bavorských solnohradských Alp a jezer, ale brzy také s krásou české krajiny.
Haushoferovi žáci pomalu, ale jistě přiváděli českou krajinomalbu na pomezí realismu. Romantická láska k přírodě se u nich prolínala už s pronikavým zájmem o skutečnost. Přímo v plenéru před konkrétním motivem nejprve prováděli pouze skicu, podle ní v ateliéru komponovali obraz, aby ho – většinou – dokončili opět přímo v krajině.
Realistické a plenérové krajinomalbě Antonína Chittussiho nejde už jen o zobrazení přírodního záběru, ale po vzoru francouzských krajinářů o vystižení dojmu, jímž působí v určitém, konkrétním denním osvětlení.

Ale ani s nástupem realismu u nás romantismus neřekl své poslední slovo. Zejména malebná Praha inspirovala k romantismu asi výrazněji než jiná města, takže když se ke konci 19. století začíná mluvit o neoromantismu, je těžké určit, jestli romantismus jenom přetrvává, nebo je nově vzkříšen. Až do konce století se v našem malířství romantické a realistické prvky nepřestaly prolínat, stejně jako vlivy německé a francouzské.

Koncem 19. století Julius Mařák upevnil tradici české krajinomalby a převedl ji do století 20. Jeho žáci vyznačili novou vývojovou etapu, založenou už na vědomém a obsáhlém studiu krajiny, na barevném tlumočení její atmosféry a citového prožitku. Impresionismus v podání generace devadesátých let, zastoupené Václavem Radimským a žáky Mařákovy školy v čele s Antonínem Slavíčkem, ovládl přelom století kultem jasné čisté barvy a bezprostředního štětcového záznamu. Intimní záběry i široké rozhledy zachycovaly přírodu nově viděnou i cítěnou, ve střídání roční a denní doby i počasí, a zejména oživenou lidskou prací (krajiny s oráním, setím, se žněmi). Od první poloviny 19. století se připojovali i odchovanci dalších ateliérů pražské Akademie výtvarných umění se svými osobitými přínosy v úsilí o nové zobrazení české krajiny a vystižení její specifičnosti.