Z úst postav se vylupují střepy vzpomínek, asociací a obrazů, které se jim však nedaří spojovat do logického celku.

Jejich řeč je nepůvodní, odposlouchaná, citovaná, recyklovaná a reprodukovaná. Postavy jen chrlí fragmenty slov a vět, útržky novinových zpráv a mediálních obrazů. Řeč probouzí v paměti vzpomínky na dnešní Evropu, ale bez potřebných souvislostí.Může dnes Evropan v něco věřit? Je ještě na cestě vpřed nebo se beznadějně potácí v kruhu s nevyřešeným odkazem své historie? Chceme po křesťansku odpouštět tváří v tvář teroru? Obdivujeme Ameriku nebo se jí vysmíváme? Chceme se ještě domluvit? Máme šanci vyznat se v dnešním globalizovaném a neustále se proměňujícím světě? Existuje vůbec někdo jako Evropan? Existuje odpověď na otázku evropské identity?Herci na scéně jsou bytostně spjati s technologiemi, stejně jako dnešní lidé ve svém každodenním životě. Jsme neustále vystavení hledáčkům kamer a fotoaparátů. Jsme napojeni na smršť nejrůznějších signálů proudících vzduchem, chyceni do sítí mobilů a internetu. Čím dál častěji se reprezentujeme a exhibujeme na úkor soukromého života.