Archiv

Rozepře v samotě bavlníkových polí

2012-05-02 14:06

Tuto inscenaci považuji za zatím asi nejslabší opus, který jsem za posledních deset let v Komedii viděl, povzdechl si jeden ze známých divadelních kritiků, aby jiný neméně známý a uznávaný totéž představení vynesl jako překročení dalšího rubikonu současného českého avantgardního/intelektuálního divadla. Představení, o kterém je pře i mezi “obyčejnými“ divadelními diváky je inscenace Michala Pěchoučka hry Bernarda-Marii Koltése V samotě bavlníkových polí uvedená v březnu v Divadle Komedie.

Hned na začátku se raději přiznám, hru jsem viděla poprvé a navíc jsem ji nečetla. Nemám srovnání s jinou inscenací, ale přístup výtvarníka Michala Pěchoučka mi přijde radikální a to nejen v kontextu jiných inscenací uváděných v Divadle Komedie.

Koltésova hra V samotě bavlníkových polí je dvoj monologem jediné osobnosti, která před diváka vstupuje rozdělená v tělech a hlasech dvou herců. Text samotné hry, promluvy, které oba herci vedou, otevírají vnitřní rozpor vyvolaný touhou, sentimentem nenaplnění a racionalizovaným odmítáním. Navíc Pěchouček do inscenace obsadil herce /Jiří Černý/  a herečku /Ivana Uhlířová v programu uvedená jako Ivan Uhlíř/, čímž se zajímavě rozehrává Koltésem vyřčené téma nejasného vymezení pohlaví, potažmo téma nevyslovené, totiž věc identity.


(c) Divadlo Komedie

Koltésem napsané dialogy/monology jsou komplikované, jen těžko v nich budete hledat jednoznačnou pointu. V Pěchoučkově podání navíc rozvláčné, nezaujaté a neosobní. Smutný omyl, nebo autorský záměr?

Co snese divák v Komedii
Na V samotě bavlníkových polí určitě jděte, pokud chcete vidět jak inscenovat text, který je nabitý poetickými a filosofickými obrazy nesnesitelně monotónně. Prodávající a Kupující (původně Dealer a Klient) vystupují ve svých promluvách bez jediného náznaku dramatického napětí jako snadno zaměnitelní, naštěstí barevně odlišeni.

Několikrát jsem během představení měla pocit, že herci snad ani nehrají, jen se intuitivně proplétají mezi nataženými šnůrami a snaží se říct, vše, co mají. Ivana Uhlířová se občas přeřekne a oba chvílemi vypadají, jako když sami neví, co s “masou“ řeči dělat. Obraznost Koltésova jazyka se v tomto nerovném souboji vytrácí a hlavní, co divákovi zůstává, je dojem z promyšlené scénografie, kterou nelze Michalu Pěchoučkovi upřít.


(c) Divadlo Komedie

Výprava jako výtvarný obraz
Herci se po celou dobu představení pohybují mezi nataženými prádelními šňůrami, ze kterých tu svěšují, tu strhávají schnoucí kusy prádla. Prádelna, kterou na scéně Michal Pěchouček vytvořil je jinak blíže neurčená, až do okamžiku, kdy se mezi svršky objeví třetí, mlčící postava /Stanislav Majer/. Je to jediný moment inscenace, kdy utichnou zdánlivě nekonečné monology obou hlavních postav, které byť zůstávají na scéně, jakoby společně se svou řečí zmizely. Poté, co si mlčící postava odnese své usušené prádlo, pokračuje hra ve stejném tempu nerušeně dál.

Nápad vytvořit na scéně imaginární prostory veřejné prádelny je zajímavý. Každý, kdo v nějaké podobné, společné prádelně někdy byl, si jistě pamatuje ten podivný pocit vyvolaný hrozící nepatřičností při setkání se sousedem sbírajících si své spodky.

Statická instalace podtrhuje monotónní promluvy, které jakoby se vyhýbaly jakémukoli skutečnému konfliktu. Což je asi hlavní důvod, který dělá Pěchoučkovu inscenaci tak těžko stravitelnou.

Nakonec je ale jedno, zda to byl záměr, nebo neumětelství. Záleží na tom, co si divák z představení odnese. Ten, kdo má chuť nechat se vést po stopě jazyka a komu udržet výjimečně soustředěnou pozornost nedělá potíže, nechť se do Komedie vydá. V opačném případě hrozí akutní rozčarování. Já jsem na představení nedorazila zrovna v nejlepší kondici a musím říct, že jsem to nezvládla a ke konci mě přemohla únava. Nejen proto mám chuť si Koltésovu hru přečíst.