Archiv
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!
Zběsilý tanec v rytmu kulometů
2009-01-23 11:11
Filmová premiéra: Může člověk někdy zapomenout na válečné hrůzy? A může se někdy zbavit pocitu viny? Takové otázky ve vás vyvolá izraelská animovaná psychoterapie Valčík s Bašírem, čerstvě oceněná Zlatým glóbem za nejlepší neanglicky mluvený film.
Valčík s Bašírem je vzpomínkou na válku v Libanonu v roce 1982 a název filmu odkazuje na tehdejšího libanonského křesťanského prezidenta Bašíra Džamáíla, zavražděného muslimskými radikály. Po jeho smrti se křesťané okamžitě začali rozpoutaly krvavé náboženské nepokoje, kterým izraelská armáda jen nečinně přihlížela. Při masakrech v uprchlických táborech Sabra a Šatíla bylo tehdy zabito až tři tisíce lidí a v drtivé většině šlo o ženy, děti a starce.
Snímek sice připomíná jednu konkrétní válečnou událost, zároveň se však odehrává v jakémsi bezčasí a v surrealistických snech hlavního hrdiny. Ten se patrně libanonské války sám aktivně zúčastnil, ale po dvaceti letech si nemůže na nic vzpomenout. Paměť mu tak postupně musejí oživovat jeho váleční spolubojovníci, až se mu vzpomínky začnou vracet. A nejsou to vzpomínky příjemné. Hrůzné válečné zážitky, které se mu až dosud dařilo vytěsnit, v něm postupně vyvolávají pocit spoluviny a hrdinovo svědomí prochází krutým očistcem.
Pocit viny se z plátna přenáší i na diváka. Může za to i působivá metoda animace, která líčí válečné hrůzy tak sugestivně, že se začnete sami cítit jejich součástí. Z trojrozměrného pozadí vystupují dvourozměrné postavy animované ve flashi podle reálných předloh natočených na video. Animované sekvence jsou nakonec mnohem působivější, než by byly skutečné válečné záběry, protože divák má pocit, že tohle opravdu ještě nikdy neviděl. Animované záběry přitom nejsou nijak zvlášť drastické.
Celým filmem ale prostupuje obrovsky silná atmosféra úzkosti, která je přítomná i v těch nejmenších detailech. Třeba když si během povídání dvou starých kamarádů dítě jednoho z nich začne hrát s nožem. V neposlední řadě je třeba zmínit i výbornou hudbu, která je mnohdy až v zarážejícím kontrastu s tím, co se děje na plátně, napřiklad když izraelská armáda za zvuků chytlavé popové melodie bombarduje Bejrút. To jen dokresluje absurditu války, ve které jsou roztřesení dvacetiletí mládenci posláni do boje s teroristy ve městě plném civilního obyvatelstva.
Sdílet tuto: