Archiv

Za světlem do kanálu

2009-05-30 05:25

Přesněji do prostor bývalé kanalizační čistírny, dnes Ekotechnického musea v Bubenči, kde až do konce července probíhá neobvyklá interaktivní výstava Labyrint světla, jejíž světelné instalace, vystupující z tajemné tmy, s návštěvníky rozehrávají osobitou magickou hru.

Prostředí sto let staré industriální stavby vytváří pro výstavu víc jak dokonalou kulisu. Je spíš rovnocenným spoluhráčem, bez kterého by jednotlivé instalace zdaleka tak nevynikly. Přesvědčeni jsou o tom i autoři výtvarné koncepce Petr Nikl a Ondřej Smeykal, kteří výstavu Labyrint světla "ušili přesně na míru" tomuto fascinujícímu prostoru.

Až se výstava z Prahy přesune do dalších evropských a posléze i českých měst, bude nutné hledat vždy nové řešení instalace, aby neztratila svou působivost. Díky tomu bude vždy jiná a bude odrážet genia loci města, v němž se bude právě nacházet.

Různorodé umělecké zastoupení včetně několika zahraničních výtvarníků dodává projektu na širokospektrálnosti i vyrovnanosti. Pod instalacemi jsou podepsáni, kromě již jmenovaných Petra Nikla a Ondřeje Smeykala, Milan Cais, František Skála, Dan Hanzlík, Pavel Mrkus, Zdeněk Šmíd, Quido Sen, Luboš Fidler, Patrik Kovačovský (Slovensko), Marie Jirásková, David Walliker (Anglie), Martin Janíček, Ingrid Višňovská (Slovensko), Jiří Konvrzek, Miloš Vojtěchovský, Čestmír Suška, Ueli Seiler (Švýcarsko).

Na návštěvě u kapitána Nema
Jakmile projdete brankou areálu, ocitáte se ve fantaskním světě verneovek. Jakoby jste navštívili tajné sídlo podivínského vynálezce, který pro kratochvíli sestavuje hračky dítku nějakého obra.

Mohutná čočka zvětšuje hru bublin ve válci s vodou, kaleidoskop nadnormativních rozměrů promítá střídající se obrazce na stěnu, ve tmě září bizardní zlatavá vodní kaskáda z nálevek, které vypadají jako rekvizity z pohádek Tisíce a jedné noci. Další a další světelné i zvukové efekty se vynořují z temných úst kanálů či poskakují po stěnách podzemních jímek. Nechybí ani stabilní objekty, rozseté po ploše centrální haly, vybízející návštěvníky k hravé spoluúčasti.

Když projdete všechny přístupné prostory hlavní budovy včetně temných katakomb, zbývající část výstavy vás čeká na dvou místech v exteriéru. První na volném prostranství za čističkou, kde jsou tentokrát objekty vystaveny na denním světle. Jistě nejpůsobivější z nich je nepřehlédnutelná vodní stěna, hrající si se sluncem a vzduchem putujícími částečkami prachu. Druhé je opět v podzemí, v kanalizačních stokách, do nichž se vstupuje z tohoto prostranství.

Dotýkat se, dotýkat se, dotýkat se
Jak už název napovídá, je projekt Labyrint světla volně inspirovaný nadčasovými myšlenkami Jana Ámose Komenského a zároveň navazuje na legendární expozice Hnízda her v pražském Rudolfinu, Zahrada fantazie a hudby na Expu v Japonsku a ORBIS PICTUS aneb Brána do světa tvořivé lidské fantazie.

Jeden z autorů "Tvrdohlavec" Petr Nikl projekt představuje jako: "Prostor pro přímou a spontánní komunikaci, pro fyzický kontakt s nástrojovými objekty. Smyslem expozice je uvést lidi do aktivního procesu tvorby. Oni sami se prostřednictvím vlastní fantazie stávají tím nejdůležitějším prvkem, nástrojem i obsahem projektu. Vcházejí do živého, proměnlivého prostředí a v různých časech při rozdílných konstelacích mohou zažívat nejrůznější asociativní řetězce. Proto se do prostředí expozice často vracejí a vždy znovu objevují a spoluvytvářejí nové souvislosti.“

A co děti, mohou si tu hrát?
Z důvodu umocnění světelných efektů i nutnosti úsporného řešení, aby běžně dimenzovaný příkon postačil zásobovat najednou všechna světelná monstra dostatkem energie a nedošlo ke kolapsu, je celá čistička zatemněna, takže místy skutečně nevidíte na krok. Což samozřejmě přispívá k vytvoření magické atmosféry a probouzení u někoho už třeba léta dřímající fantazie.

Ale tak jako vždy má každé plus i své mínus. Nedostatek světla je nebezpečným protihráčem pro hůře vidící či méně mobilní návštěvníky a rodičům neposlušných hyperaktivních mrňat může připravit horké chvilky. Bez pevného držení za ruku do podzemních prostor s malými dětmi nechoďte.

Jinak se bát nemusíte, protože autoři mysleli na vše, takže se nenechavé prstíky nemají kde skřípnout nebo spálit o reflektory apod. Naopak si mohou všechny objekty dle libosti osahat. Žádný výstavní hlídač jim tady nevynadá.

Co je víc, výstava nebo muzeum?
Je-li vám blízká historie a oslovuje vás i v podobě architektury, a ještě k tomu rádi popouštíte uzdu fantazii, když se ocitnete v těchto magických prostorách poprvé, dost možná nebudete vědět co vnímat dřív. Muzeum a výstava se vám nespojí v jeden celek. Alespoň mě dělalo soustředění na světelné objekty trochu potíže, protože jsem se snažila rozpoznat jednotlivé stavební prvky a také dohlédnout tmou co nejdál a zjistit, co se v ní skrývá. Třeba zda se z kalné vody nevynoří dobrý známý z dětských let Nautilus.

Pár dat o čističce
Bubenečská čistička odpadních vod je nejstarším dochovaným zařízením toho druhu v Evropě. Jedná se o unikát industriální architektury, vybudována byla v letech 1900 - 1906 podle projektu slavného anglického inženýra Williama Henryho Lindleye. Historická parní strojovna z roku 1903 je dodnes funkční, stejně tak i další zařízení čističky.

Další informace o výstavě naleznete zde.









Zuzana Ottová
Foto: Ondřej Smeykal a Zuzana Ottová