Mikve: bazén plný emocí

Moderní svět střetávající se se silnými tradicemi patriarchální společnosti. Představení pro feministky? V žádném případě! Zákoutí rituálních lázní prozradí nejen o ženském světě víc, než se může zdát. Činohra Národního divadla už dávno není synonymum pro zkostnatělost – a dokazuje to nejen novým představením Mikve. Nejbližší reprízy 7. a 23. 1.

Chladná odosobnělá scéna rozdělená širokou bílou sítí na přední a zadní část vytváří nejen dojem koupelnových dlaždic, ale i vězení. Scénograf Jan Dušek tak naprosto vystihl záměr autorky hry Hadar Galron. Mikve jsou rituální židovské lázně, ve kterých se ortodoxní Židovky musí po každé menstruaci „očistit“, aby zase mohly se svým manželem pokračovat v milostném životě.

Protože lázně navštěvují pravidelně ty samé ženy, stávají se zároveň místem neintimnějších zpovědí a jediným místem, kde ženy mohou ukázat svou pravou tvář. Doma poslušné manželky, uťápnuté maminy rodící děti jako na běžícím pásu či zoufalé ženy předstírající i po přechodu, že mikve stále potřebují… Ty všechny se setkávají měsíc co měsíc v šatně lázní, kde na jejich ponoření dohlíží stárnoucí lázeňská Šošana (Iva Janžurová). Ta všechno slyší, ale s názorem, že se nesmí plést do cizích životů, si raději před všemi trablemi, které tyto ženy mají, zacpává uši.

Vše se mění ve chvíli, kdy Šošana přijme mladou pomocnici Širu (Petra Špalková). Ta přestože má svých osobních problémů s nemohoucím manželem dost, začíná postupně vstupovat do života jednotlivých žen. Je otevřená a ochotná nejen vyslechnout, ale i poradit, což vadí Šošaně. Na povrch konečně vyplouvají skrývané pocity a křivdy. Chedva (Eva Salzmannová), manželka vlivného politika, jež s sebou všude vodí dceru Eliševu, která odmítá mluvit, odhalí, že opravdu nemá špatnou koordinaci a že spáleniny žehličkou nevznikly tím, že si potřebovala zahřát ledviny…

Mladá zpěvačka Miki (Antonie Talacková) navštěvuje mikve jen kvůli tomu, aby s ní ortodoxní manžel nepřestal spát a Tehíla (Magdaléna Borová) je mladá nevěsta, která teprve postupně objevuje, kdo je. Tyhle všechny, společně s domácí puťkou Esti (Jana Boušková) a bohatou paničkou Hindi (Taťjana Medvecká), která do poslední chvíle předstírá, tvoří nesourodou skupinu spřízněný duší. Spojuje je strach a nutnost pokryteckého skrývání svého pravého já.

Režisér Michal Dočekal pochopil, že text izraelské autorky mluví sám za sebe a není třeba s ním jinak hýbat. Nechal tedy prostřednictvím hereček vyznít veškerá příkoří a kontrasty mezi snahou žít v hluboké víře a zároveň v moderním světě. Divák tak má chvílemi pocit, že ani nemá právo tak intimní dialogy poslouchat, že mu nepřísluší být jim svědkem. Ještě více tento dojem umocňují chladné tóny violoncella, které z výšky – z lávky nad pódiem – dopadají na postavy. Stejně jako v celé hře, ani hudbu Miloše Orsona Štědroně nehraje nikdo jiný než žena.

Postavy procházejí během téměř tříhodinového představení dlouhým a náročným psychologickým vývojem, mezi tím vším cupitá a uculuje se Šošana. Pro některé diváky ale může mít tento vývoj příliš pomalý rytmus – a první polovina hry je tak místy příliš rozvláčná. To se ale kompletně změní po přestávce, kdy se ráz naráz odkryje vše. Stejně tak ráz na ráz je konec a divák se ani nestačí nadechnout.  

Bohatému příběhu velice pomáhá minimalistické pojetí režiséra. Je dobře, že Národní divadlo dalo průchod modernímu pojetí inscenací – ať již moderním dílům, tak i odvážnému pojetí známých her (za všechny třeba skvělý Don Juan s Miroslavem Donutilem), získává si tím postupně mladší publikum. Jen si nejsem jistá, jak budou na některé scény reagovat stálí návštěvníci starších generací, kteří byli zvyklí právě na opatrné pojetí klasických her. Zvláště v případě po všech stranách moderních Mikví, kde většina hereček (až na Janžurovou), tráví každá několik minut na jevišti úplně nahá…

A ještě jedna věc: Jsou Mikve feministická hra? Myslím, že ne… Jen velice ženská. To ale neznamená, že by se jí měli muži vyhnout. Právě naopak.

Více o představení najdete tady

Lenka Valušová