V chrámu mistrových hlasivek

Místní si ještě vzpomínají na „turisty s dalekohledem“, kteří si chtěli vilu Karla Gotta prohlédnout aspoň z dálky. Dnes je z někdejšího zpěvákova jevanského útočiště Gottland a za 150 korun sem může každý. Tady se mistrovy hlasivky čistily kartáčkem, tady se koupaly, tady spaly…. Fotoreportáž z Muzea Karla Gotta uvnitř.

Kdyby tu mistrův hlasový fond uložili po smrti do zlaté skříňky, byly by květiny kolem stále čerstvé. „Teď ve všední den sem přišlo asi 30 lidí, ale o Valentýnské noci tu byl nával,“ říká průvodkyně, která jevanskou vilu pamatuje ještě z doby, kdy v ní Karel Gott trávil každý den. „Přijíždí sem z celého světa. Hodně starších dam ze Sovětského svazu, z Německa…Měli jsme tu i devadesátiletou paní z Kanady.“ Tlustá návštěvní kniha je opravdu zaplněná téměř do posledního místa a kromě češtiny, ruštiny a němčiny, obsahuje i zápis francouzského fanouška, který se svěřuje, že díky písním Karla Gotta poznal ženu svého života. „Jsem velice dojat, že jsem vás viděl z blízka, chtěl bych se vás dotknout,“ pokračuje dojatý obdivovatel.

Jediným kontinentem, který se fenoménu Gottova hlasu vyhnul, je Antarktida, o čemž se můžete přesvědčit na mapě v mistrově pracovně. Když v roce 1992 získal diamantovou desku Supraphonu, reprezentovalo číslo 13 miliónů prodaných elpíček 86 procent obyvatel tehdejšího Československa. „Michael Jackson by musel jen v USA během své kariéry prodat 215 miliónů desek, aby dosáhl stejného stupně popularity v jediné zemi jako Karel Gott,“ představuje nemilosrdná čísla mistrova biografie na jeho oficiálním webu. Gottovo vystoupení v roce 1999 v Pekingu sledovalo 600 miliónů diváků na celém světě, tedy téměř desetina celé planety! Od roku 1964 vyhrává český zázrak každoročně zlatého slavíka a loni si znovu odnesl trofej zrcátka za nejoblíbenějšího zpěváka z populární soutěže TýTý.

Tajemství jeho úspěchu? Leccos naznačuje sám mistr. „Nejpřirozenější je hledat Boha v sobě, ale to jsem neřekl já, ale Ramtha. Chcete-li vědět, jak vypadá Bůh, jděte a podívejte se do zrcadla a budete mu hledět rovnou do tváře.“ cituje Judy Hamptonovou, do které měl v roce 1977 vstoupit 35.000 let starý atlantský válečník. Tajemství zakódované do mistrova jména dává zvláštní smysl i jinak troufalému nápadu vystavět si muzeum už zaživa. Slavný Graceland Elvise Presleyho zřídili v Memphisu až po zpěvákově smrti. V případě Karla Gotta je ale situace jiná. Chrámy se přece také nestavějí mrtvým bohům.

V přijímací hale vás zasvětí do umělcova rodokmene, který sahá až do 16. století a údajně má vztah i k šlechtickému rodu Gottů Bonaventurů. „Není to prokázané, ale není to ani vyloučené,“ krčí rameny moje průvodkyně a vede mě do další místnosti. „Tady se pan Gott setkával se svými známými,“ vysvětluje v salónku, jehož zdi zdobí fotografie, na kterých se Gott objímá s Lucií Bílou, Helenou Vondráčkovou, Dukem Ellingtonem, nebo popíjí kávu s Johnem Lennonem. Slušná sbírka známých. Chybí jen Gustav Husák a komunistický funkcionář Lubomír Štrougal. Poslední jmenovaný byl podle Gottových slov „velice příjemný, přirozený, chytrý a vtipný pán“. A navíc nad umělcem vždycky držel ochrannou ruku.

Problém je v tom, že Karel Gott se znal opravdu se všemi a se všemi byl vždycky zadobře. Takovou má povahu. Jako pravý umělec se přece nemohl stáhnout do tmavého koutku. „Dokonce i Leonardo da Vinci se chlubil plejádou mocnářů, pro které pracoval. Říkal - nezáleží na tom, pro koho, ale co dělám. A naši novináři umělce kritizují za to, že ho vyznamenal Husák. Ale ano, protože to byla éra Husáka. Mě si pak pozval pan Klaus, pak pan Gross chtěl, abych přišel zazpívat. Dost těžko to můžu odmítnout, jako profesionální zpěvák mám společenskou váhu,“ obhajuje Gott svou profesi v rozhovoru pro Lidové noviny.

Ušlechtilá mistrova tvář je v muzeu všudypřítomná

To už ale stoupáme kolem velké zarámované fotografie, na které nápadně vynikají umělcovy mírné oči v jinak vážné a ušlechtilé tváři. Jeho portréty jsou důmyslně rozmístěny po celém muzeu a vlastní podobizna patří k mistrovým nejoblíbenějším tématům. Jeho výtvarný talent, kterému se věnuje jaksi mimochodem vedle své pěvecké kariéry, prozrazuje další ze skrytých aspektů jeho osobnosti. Jeho výtvarný styl jakoby slučoval snad všechny moderní umělecké styly - kubismus, fauvismus, civilismus, naivní malířství, americkou retuš - a přece zůstal všemi nedotčen. Objevují se na nich dlouhovlasé slečny a také umělec s mikrofonem, nebo se štětcem či jiným nástrojem, odehrávají se v kavárně, na koncertním pódiu nebo na pláži, tak jak to pan Gott zná a také aby vynikla jeho bujná fantazie. Trochu to připomíná jednu moji známou, která si také myslí, že je malířka.

Malování obrazů se ale mistr věnoval jen ve volných chvílích. Ve vedlejší pracovně se pilně věnoval korespondenci s fanoušky, sestavoval playlisty koncertů, učil se textům písní, plánoval turné, zvažoval nabídky a také pilně studoval historické knihy, duchovědu a různé spiklenecké teorie. Nad skleněnou tabulí si můžete přečíst, že mistr hovoří rusky, anglicky a německy a navíc zpívá v italštině, cikánštině, srbochorvatštině, maďarštině, španělštině, latině…celkem v 15 světových jazycích. „To mě vždycky uvádí v úžas, když pan Gott začne vykládat něco z historie,“ potvrzuje hluboké mistrovy znalosti průvodkyně.

Ve výkladu dějin se často věnuje tajemným iluminátům, ale s plným odhalením se chystá na veřejnost až po konci své pěvecké kariéry a do médií zatím unikají jenom drobné náznaky.  „Běh světa řídí vysoké nadstátní kruhy, tzv. Ilumináti nebo Osvícenci, a také svaté řády a lóže až po mysticko-okultní organizace. Jde o osoby, které tím pádem určují, kdo bude dělat politiku, a to ostatní už je jenom velké divadlo,“ prozradil např. v rozhovoru pro Lidové noviny.

Zde se mistr zvěčnil před zasněným publikem

Návštěvníky ale samozřejmě nejvíc zajímá mistrovo soukromí. V ložnici si mohou prohlédnout osobní mistrovy obleky, mahagonovou postel (mistr dává přednost nábytku z tmavého dřeva), v koupelně starobylé kohoutky (mistr má rád účelné a vkusné zařízení) a terasu (mistr se odsud mohl rozhlížet po okolí a přitom sám nebýt viděn), v kuchyni fotky oblíbených jídel (mistr rád dobrá vína a středomořskou kuchyni).

Procházet se muzeem je skoro jako dotýkat se Karla Gotta. Nic zajímavého tu vlastně není a vila prostě působí jako opuštěný letní dům s několika skleněnými tabulemi a fotkami. To co muzeum oživuje, je mistrova aura, tušený život jeho písní a fantazie fanynek o šarmantním fešákovi v padnoucím obleku, který vystoupal na pomyslný vrchol a jaksi mimochodem slízával tuzexovou smetanu. Celá ta božská aureola má svůj šém: dva malé hlasivkové svalečky napjaté mezi dvěma chrupavkami. To kolem nich se vytvořila celá osobnost, všechna ta péče, vila, repertoár, zástupy obdivovatelů, to oni mistra vynesly na přední příčky hitparád a soutěží popularity, to díky nim proplul mistr jedním z nejsmutnějších období české historie v bílém mercedesu a ještě si tykal s největšími komunistickými papaláši, to díky nim poskakoval v Ein Kessel Buntes, zatímco jeho sousedy někdo mlátil ve vězeních, to ony tvoří jeho nesmrtelnou podstatu, která se obalila příběhem správňáka v kamaších, který by zpíval třeba i samotnému čertu, kdyby mu dal publikum.… a za to jim budiž vzdán dík a kéž jim někdy v muzeu postaví oltář.

Více o Muzeu Karla Gotta čtěte zde

Z muzea si můžete odnést vynikající kávu Dallmayr a doma si ji poněkukud osladit

Víno Karel Gott je prý také mimořádně chutné

Nejlepší je ale samozřejmě odejít v této čepici

Mistrův rodokmen sahá až do 16. století

V tomto salónku se mistr setkával se svými známými, kteří tu teď visí na zdi

S Johnem Lennonem chystal mistr vystoupení, ale ze spolupráce nakonec bohužel sešlo

Zde mistr pracoval. Figuríny se prý někteří návštěvníci bojí, ale jen z pravé nepovedené strany.
Vedle mistrova dopisu můžete obdivovat i jeho sbírku hodinek

Ale zde se už ocitáme v mistrově šatníku. Nejnovějsí modrý oblek (vzadu) si mistr nechal ušít v roce 2003

V mistrově kuchyni. Prý měl hospodyni, ale navštěvě uměl uvařit i sám.

Zde se mistr sprchoval záda

V aule u pokladen najdete několik vitrín s mistrovými medailemi, platinovými deskami,

a socialistickými vyznamenáními

Fanoušci mistra vidí úplně všude...

...na kříži...

...nebo jako Inčučůnu.
turban