BIMBA ZNOVUOBJEVENÝ: FOGLAROVKY, DIVOKÝ ZÁPAD A KOMIKS

V Obecním domě probíhá od 10. října do 11. ledna výstava nazvaná Bimba - dobrodružství Bohumila Konečného. Určitě potěší ty, kdo mají rádi kresby Zdeňka Buriana, i ty, kdo si chtějí připomenout mládí, ve kterém se prodírali pralesem s hrdiny povídek Otakara Batličky a bloudili ve Stínadlech s Rychlými šípy.

Ilustrace, plakáty, kresby pro reklamu i komiksy Bohumila Konečného znají ti, kterým je přes čtyřicet, jako něco blízkého a důvěrného. Čím starší generace, tím více záběrů z tvorby „Bimby“ běží na plátně paměti. Výtvarné dílo Bohumila Konečného bylo totiž samozřejmou součástí života, a to bez nadsázky, miliónů lidí. Ať už šlo o obálky sešitových románů z let čtyřicátých nebo o poválečný komiks Zuzanka a její svět, který vycházel v masovém nákladu v časopisu Květen. Ať už šlo o reklamní plakáty pro firmu Baťa nebo pro Plzeňský Prazdroj nebo o ilustrace k příběhům Jaroslava Foglara.    

Z obecného povědomí se jméno Bohumila Konečného, na rozdíl od jeho přátel Jaroslava Foglara a Zdeňka Buriana, ale naprosto vytratilo a dlouho nikdo neměl potřebu je připomínat. Až jednou... Snad jde o chytře vytvořenou legendu, snad o skutečnost, kdo ví. Mladý učitel plzeňského gymnázia na Mikulášském náměstí Jan Hosnedl nalezl při úklidu na půdě budovy rozměrnou, na délku několikametrovou kresbu karikující někdejší kantory zdejší školy. Kresba byla podepsána jménem Bimba. Pan učitel fyziky v tom okamžiku netušil, že došlo k setkání, které bude určovat směr několika dalších let jeho života. K setkání, které povede až k velké výstavě prací bývalého žáka plzeňského gymnázia Bohumila Konečného v jeho rodném městě a k současné výstavě v pražském Obecním domě, jíž dodají lesku ministři přítomní na její vernisáži, ministři kteří s ilustracemi „Bimby“ ve svých oblíbených knížkách vyrůstali.

Práce pana učitele Hosnedla byla trpělivá a vytrvalá. Patřilo k ní dlouhé pátrání po archivech, depozitářích galerií i především po soukromých vlastnících kreseb, skic a obrazů, které jsou na výstavu zapůjčeny. Nyní už jejich majitele nebylo třeba příliš přemlouvat, v případě předcházející plzeňské, průkopnické výstavy, však šlo především o to, dlouho a trpělivě přesvědčovat o tom, aby k zápůjčce vůbec svolili.

Příběh, nejméně ten o zapomenutí a znovunalezení, tu tedy určitě je. Je tu i knížka, vydaná nakladatelstvím Arbor vitae, které se na pražské výstavě spolupodílelo. Nicméně, je tu i něco více než nostalgie, než připomínka nenávratně zmizelého času? Totiž vlastní umělecká hodnota díla? Ale chtěl by se takovýmto pojmem Bohumil Konečný zabývat? Domnívám se, že nejspíš ne. Bylo by vlastně omylem zde o umění mluvit, práce „Bimba“ přesně charakterizuje pro současnost příznačné slovo „pop“. V tomto žánru je Bohumil Konečný doma a umí ho. A dosáhl v něm i světového úspěchu, to už by ale byl jiný příběh.

Ano, příběhů, a silných, je kolem „Bimba“ mnoho, a je lákavé jim naslouchat. Uvedu jeden z nich. Důvěru Bohumila Konečného si koncem šedesátých let minulého století získal Petr Sadecký, který se s ním seznámil jako klukovský obdivovatel jeho kreseb a postupně se stal jakoby členem jeho rodiny. Když po roce 1968 Petr Sadecký emigroval z tehdejší Československé socialistické republiky, odvážel si velké množství črt, kreseb i obrazů Bohumila Konečného. Ukradl mu je, aniž by si „Bimba“ něčeho všiml. Pak je Petr Sadecký prodával a podepisoval svým jménem. V Německu se vydávaly romány Karla Maye s obálkami, jejichž autorem byl Bohumil Konečný a které za své vydával Petr Sadecký, ve velkých nákladech. Komiks, který za pomoci montáže Petr Sadecký vytvořil z ukradených kreseb Bohumila Konečného a dalších autorů, ke kterým se zachoval stejně proradně, měl nesmírný úspěch. Ve světě popu zřejmě největší, jakého kdy český umělec za hranicemi naší země dosáhl. Vyznavačem tohoto komiksu byla například i popová hvězda celosvětové první velikosti - David Bowie.

Postačí ale příběhy, které výstavu v Obecním domě obklopují, návštěvníkům, kteří sem přijdou? Vzhledem k světu popu je výstava jaksi chudá na efekty, vzhledem k světu umění chudá právě na umění. Vzhledem ke světu minulosti, který by teoreticky mohla vyvolávat z propasti času, je zase instalace výstavy jaksi příliš studená a příjemnou nostalgii málo vzbuzující. Takový je můj pocit, je ale možné, že ve výstavní síni Obecního domu budou ti, kdo si sem přijdou zavzpomínat na své mládí, naprosto spokojeni.

Více o výstavě se dozvíte zde 

petr m.