Annie Leibovitz: Zamlžený objektiv

Filmová premiéra: I když vám jméno slavné americké fotografky Anny-Lou Leibovitzové nic neříká, některá z jejich fotek vám určitě utkvěla v paměti: nahý John Lenon choulící se k Yoko Ono v den své smrti, Whoopi Goldbergová ve vaně plné mléka… Dokument, který o své sestře natočila Barbara Leibovitzová, bohužel není tak fascinující jako jeho ústřední postava a při popisu si musíme vystačit se slovním spojením „docela zajímavý“…

V poslední době jsme si zvykli, že žánr celovečerního dokumentu na plátnech kin zdatně konkuruje hraným filmům. Úspěch ovšem není automatický a to, čím by člověk s potěšením vyplnil večer na ČT 2, může být pro velké plátno někdy přeci jen málo. To je bohužel i případ biografického dokumentu o fotografce, která proslula zejména svými aranžovanými fotografiemi slavných osobností.

V tradičně pojatém snímku autorka více méně lineárně vypráví životní příběh Annie Leibovitzové od jejích bohémských počátku v šedesátých letech, drogových mejdanů s kapelou Rolling Stones a focení pro stejnojmenný časopis, až po současnost, kdy lesk fotografčina jména zdatně konkuruje slávě celebrit, které aranžuje na snímcích pro Vanity Fair. To je proloženo amatérskými záběry z rodinného archivu, krátkými vstupy focených hvězd od Hillary Clintonové, přes Micka Jaggera až po Yoko Ono, které si vesměs libují, jak bylo focení s Annie „děsně v pohodě“. Nesmí samozřejmě chybět pomalé jízdy přes slavné fotografie a „aktuální“ záběry z focení.

trailer s českými titulky

Pokud jste o Leibovitzové nikdy předtím neslyšeli, uděláte si nepochybně ucelený obrázek o jejím životě – od snímku pro velké plátno by však divák očekával přece jen výraznější invenci, rád by se dostal ústředí postavě alespoň trochu pod kůži, zjistil, co se skrývá za jejím tvůrčím postupem, v čem je vlastně specifikum onoho pohledu na „život objektivem“ – jak zní podtitul dokumentu.

Nic z toho nám režisérka neposkytuje. Klouže po povrchu a její záběr nemá hloubku – abych použili fotografických termínů. Vidíme sice celou plejádu slavných tváří, ale nikdo se vážně nezamýšlí nad tím, nakolik jim ke slávě pomohla Leibovitzová – či naopak zda její úspěch pramení opravdu z jejích uměleckých kvalit, nebo byla-li jen v pravé chvíli na pravém místě, aby zmáčkla spoušť, a potom už jen plula na vlně, nesena světlem hvězd.

Momenty, které slibují trochu více nahlédnout do fotografčiny duše – její drogová závislost, vztah se spisovatelkou Suzanne Sontagovou, reportážní výjezd do válečného Sarajeva – se na pláně jen mihnou, aby v zápětí opět ustoupily herečkám v krásných róbách.

O genesi svého vzniku snímek leccos – snad napůl nechtěně – prozrazuje v samém závěru. Když už se divák zvedá k odchodu, objeví se několik záběrů z rozhovorů, které se jaksi už nevešly do „hlavního formátu“ – podobně jako bývají během titulků někdy zařazeny pro zasmání zkažené scény. Whoopi Goldbergová líčí, jak se jí po slavném focení ve vaně ještě několik týdnů dělalo špatně jen při pomyšlení na mléko. Na okamžik máme pocit, jako bychom nahlédli za oponu – bohužel v té chvíli se již opona začíná zatahovat.

Místa a časy projekcí najdete zde

Vratislav Kadlec