O Adinu tu nejde

Všichni její milenci, jak jednou poznamenala Lída Baarová, by zaplnili Lucernu. Využívala je i milovala a dovedla jim i lecos obětovat. Pro jednoho z nich třeba „v otvoru, kam se žádný celník neodvážil dámě nahlédnout“ pašovala stolibrovky. Neohrožená a křehká kráska, jejíž osud se stal předlohou pro inscenaci Adina, kterou si Divadlo na Vinohradech připomíná své sté výročí existence, Adina Mandlová. Repríza dnes od 19.30.

 Měla všechno, co by mohlo v očích jejích současnic probouzet závist. Byla krásná, úspěšná a muži za ni lehkomyslně rozhazovali svůj majetek. Stát se něčí milenkou pro ni bylo natolik přirozené, že to mnozí z jejího okolí nemohli tak úplně rozdýchat, a už během války se o ní začala šířit jedna z nejabsurdnějších pomluv totiž, že prožívá sladký a utajený románek se samotným Frankem.

 Pro kontakty s nacisty, kterým se ve svém situaci a po rozhodnutí neopustit předválečné Československo, mohla jen stěží vyhnout, byla po válce nemilosrdně uvězněna v pankrácké věznici. Kvůli nedostatku důkazů o kolaboraci a po důkladném pranýřování byla však nakonec propuštěna. Odjela do Anglie, kde se později vdala za homosexuálního návrháře Bena Pearsona, čímž ukončila už poměrně narůstající řadu neúspěšných manželství z předchozích let.

 

Jejich společný pobyt na Maltě, kam se během svého manželství odstěhovali z Anglie, tvoří i rámec představení v Divadle na Vinohradech. Původně filmový scénář pro tuto scénu upravila Milena Jelínková a v režii Martina Stropnického byla Adina 30. listopadu uvedena jako slavnostní premiéra při příležitosti letošních oslav.

 Přes potenciál, který život obdivované i zavrhované Adiny nabízí, se inscenace ale jeví poněkud ploše. A to hned z několika důvodů. To, že šlo původně o filmový scénář, zůstalo zachováno v rychlém střídání jednotlivých scén – obrazů, které bohužel často vyzní jen jako lehce nadhozené skici.

 Chybí tu jakákoli hlubší psychologická kresba postav a analýza jejich vztahů a konfliktů. Dobové pozadí, které je, jak pro ČTK uvedl Martin Stropnický, v inscenaci vlastně důležitější než sama hrdinka, tvoří “homogenní plochu“, která negraduje. Pouze tu pomocí rychlých střihů vrství scénu za scénou a jejich souvislosti se divákovi předkládají pomocí notoricky známých stereotypů týkajících se národních povahy a předsudků.

 

Nezachrání to ani Adina jako živá, přímočará a lehkovážná erotomanka, která v podání Veroniky Žilkové během všech osudových zvratů pomalu stárne a dozrává v osobnost. Sama tu totiž slouží jen jako plátno, na které se nerozlišeně promítají všechny naše zásadní komplexy dvacátého století.

 Záměr vytvořit „výraznou a nepovrchní zkratku“ se tudíž povedl jen částečně. Ale možná, že právě takováto zkratka inspiruje diváky k tomu, aby se na nedávnou historii nedívali jen jako na sled odkazů, které se jich netýkají. Představení k tomu totiž svou prvoplánovostí dost provokuje.
Více o představení čtěte zde

 

kat