Skrýt výsledky vyhledávání
Archiv
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

Rusko a videokamera

2010-06-29 13:21

 Ruským umělcům se videokamera do rukou dostala prakticky až po rozpadu Sovětského svazu. Zda se jim podařilo dohnat bezmála dvacetiletý deficit oproti Americe a Evropě, si můžete ověřit na právě probíhající výstavě Objekty v zrcadle jsou blíže, než se zdají v galerii Futura, která přináší průřez tím nejzajímavějším, co se v ruském videoartu objevilo za posledních pětadvacet let. V dnešní tvorbě už podle kurátora výstavy Antonia Geusy rozdíly najdete jen stěží. Výstava v galerii potrvá až do 8. srpna.

 
Zvuky pod lampou
Zatímco v Americe se o prvenství ve věci videoartu dělí záznam papežových kroků při jeho návštěvě New Yorku v roce 1965, který na svůj Sony Portapak pořídil Nam June Paik a ještě téhož dne mu uspořádal malou projekci, s neformálními video projekcemi raných prací Andyho Warhola a jeho přátel, je první ruské video introspektivní konfrontací nejosobnějších pocitů tvůrce a chladného oka kamery, které neosobně snímá jistý výsek skutečnosti.
 
Když psal Andrey Monastyrsky v 75 roce své texty, které pak nazval souhrnně „Slyším zvuky“, ještě v té době nejspíš netušil, že je za deset let bude sám sobě předčítat na kameru. A když se pak o těch deset let později posadil před rozsvícenou lampu a zapnutou videokameru, nejspíš to nedělal s představou, že se toto video rozšíří po celém světě. Přesto se tak stalo a Monastyrskeho soukromá výpověď s lehce paranoidním přídechem reflektující vnitřní nejistotu a indiferentního pozorovatele, který se sám stává režisérem celé situace, se stalo průkopnickým dílem ruského videoartu. Celkem příznačně také tato pětatřicetiminutová Konverzace s lampou zahajuje i výstavu v galerii Futura.
 
Kromě této “performance pro videokameru“, jak svůj záznam nazval sám autor, se na výstavě představuje dalších pětadvacet umělců. A jak lze při podobném průřezu z dnešního pohledu už historickým vývojem ruského videoartu předpokládat, najdete tu velmi různorodé práce. Na Monastyrskeho Konverzaci navazuje pětice autorů, kteří přináší pohled do devadesátých let. A už zde se ukazuje rozmanitost přístupů a témat.
 

Oleg Kulik – toto video není součástí výstavy
 
Signální vlna Kirrila Prebrazhenskyho je “lingvistickým video experimentem“, ve kterém autor konfrontuje teoretická schémata dvou typů vln, mořských a zvukových. Nevěřte jim. Oni lžou Gia Rigvavy je reakcí na rozpad Sovětského svazu, video vzniklo k tematické výstavě koncipované jako komentář k převratu (výstava “Věnovaná II. Kongresu poslanců ruského parlamentu“). Představí se tu i jeden z nejvýraznějších představitelů tzv. Moskevského akcionismu Oleg Kulik, který se do ruského videoartu zapsal nesmazatelně třeba svou sérii videí „Kulika lidského psa“. První z řady těchto video performancí najdete i zde.
 
Ruský videoart se také představuje jako specifická reakce na avantgardu a socialistický realismus, cenzuru, psychologii davu a civilizační témata. Výstava je skvěle připravená včetně podrobných popisků vysvětlujících souvislosti vzniku každého konkrétního videa. Každý, kdo si chce udělat představu o počátcích i současnosti ruského videoartu by výstavu Objekty v zrcadle jsou blíže, než se zdají ve smíchovské Futuře určitě neměl minout.
 
 
Foto zdroj: Galerie Futura
kaca

Komentáře (0)

Přidat komentář

Pole není vyplněno nebo obsahuje nepřípustné symboly.
Jméno: E-mail:
Komentář:
  Hlásit nové komentáře.
>