Skrýt výsledky vyhledávání
Archiv
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

Malý kurvy?

2010-04-06 10:24

 „Systém, který staví na funkční integraci správců násilí totalitního systému je nastaven tak, aby se mohl k aplikaci takového násilí vrátit.“ Motto výstavy, kterou minulý týden zahájila skupina Pode Bal v holešovické galerii DOX, velmi přesně říká to, kolem čeho se tu chodí ještě dvacet let po pádu komunismu jako kolem horké kaše. Výstavu s názvem Malík Urvi II. můžete v DOXu navštívit do 17. května.

 
Tolik malíků ani nemáme
Výstava Malík Urvi II. je volným pokračováním stejnojmenné a podle mnohých kontroverzní výstavy, kterou v roce 2000 způsobili Pode Bal menší šok nejširší veřejnosti. Během měsíce navštívilo v galerii Václava Špály výstavu Malík Urvi, která upozorňovala na to, že i po deseti letech od převratu zastávají mnozí bývalí spolupracovníci a zaměstnanci StB a KGB nadále významné posty a ovlivňují tak dění v celé společnosti, na deset tisíc lidí. 
 
Oněch 36 vystavených portrétů doplněných životopisnými údaji, které informovaly návštěvníky o předrevolučních i porevolučních aktivitách jejich nositelů, mělo přitáhnout pozornost k podivné strategii celého systému, který není schopen důsledně se vypořádat s totalitní minulostí. A jak by také mohl být, když například Jan Ruml, který se hned po revoluci angažoval na Ministerstvu vnitra, odpoví na otázku Jakuba Železného v pořadu ČT Demokracie: Rok první, proč tolik bývalých spolupracovníků StB zůstalo na úřadě i po převratu, že to bylo proto, že oproti liberálům, kteří na úřad nastupovali po revoluci, plnili tito na sto procent vše, co se po nich chtělo. Těžko říct s jakou mírou nadsázky pan Ruml tento výrok mínil, nicméně z něj přeběhl mráz po zádech.
 
 
Malík Urvi II. aneb justiční mlha
Tentokrát se Pode Bal zaměřili na to, o čem se mlčí v justici. Díky jejich angažovanosti se na přetřes dostává nejen otázka osobní zodpovědnosti každého, kdo se na výkonu moci totalitního systému podílel. Hlavně se ale upozorňuje na fakt trvání kontinuity komunistického právního režimu. Všichni z jednatřiceti soudců vyobrazených na výstavě mají totiž nejen svůj podíl na politických procesech probíhajících před revolucí, ale figurují v justiční struktuře dodnes. Leckdy ještě na vyšších postech než předtím.
 
Informace o jejich dřívějším působení a konkrétním podílu na trestech odsouzených čerpali umělci z materiálů Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných, archivů a samotných rozsudků zmiňovaných případů.
 
Exemplární a rozhodně nejtragičtější případ nespravedlivého odsouzení, který je na výstavě uváděn, má na svědomí soudkyně Marcela Horváthová. Přestože tato soudkyně nechala disidenta Pavla Wonku, který byl po brutálním zacházení ve vězení na pokraji smrti a k soudu musel být dopraven na vozíku, poslat zpět do vězení, kde do týdne zemřel, dodnes podle vlastních slov necítí žádnou vinu a podíl na jeho smrti. A co víc, v současnosti působí na okresním soudě v Trutnově.
 
Projít si galerií portrétů komunistických soudců, vyvedených pouze lihovým fixem na podkladu, který je vytvořen z materiálů použitých k jejich usvědčení, rozhodně stojí za to. Tváře, které na návštěvníka leckdy vyzývavě hledí ze zdi, můžeme považovat za jeden z důvodů současného duchovního marasmu naší společnosti. Zasáhnout do výstavy můžete ale i vy. Vzhledem k tomu, že se skupině Pode Bal nepodařilo získat fotografie všech vybraných soudců, zůstalo u některých portrétů pouze při bílé podmalbě. Umělci se však nechali slyšet, že pokud jim někdo fotografii dodá, dokončí portrét inkriminovaného soudce i během výstavy.
 
 
Jaká bude odezva?
Jak už bylo řečeno, jsou projekty skupiny Pode Bal téměř tradičně označovány jako kontroverzní. Není to ale jen proto, že se svou formou pohybují na hranici mezi uměním a politickým aktivismem, který může být pro někoho v této oblasti těžko přijatelný. Zajímavý je na nich ještě další aspekt, a to ten, že jsou vlastně po celou dobu v procesu.
 
Pode Bal své práce obvykle koncipuje jako výzvu, která také vyvolává často protikladné reakce. Bylo to tak při již zmíněné výstavě Malík Urvi ve Špálově galerii, týká se to ale i dalších jejich akcí a výstav. Například, když v roce 2002 na nádvoří Pražského hradu instalovali venkovní instalaci s názvem Zimmer Frei, která byla součástí mezinárodní výstavy politického umění Politik-um, zabývající se specifickými aspekty poválečného odsunu sudetských Němců.
 
Na velké míče, které nechali po nádvoří volně poskakovat, natiskli adresy domů, které zůstaly po odsunu Němců ve vlastnictví státu. Instalaci měl na nádvoří doplnit velký transparent s nápisem Zimmer Frei. Správa Pražského hradu akci na poslední chvíli zakázala, ale ani to Pode Bal neodradilo a své míče na nádvoří vypustili. Policie společně s ochrankou instalaci zlikvidovali, míče propíchali a transparent strhli. O dalších akcích a projektech Pode Balu se více dozvíte ZDE.
 
Současná výstava v galerii DOX zatím žádné pobouřené reakce nevyvolala, spíše porozumění. To by mohlo být dobrým základem pro následnou věcnou debatu, pokud ovšem společnost není již k podobným výzvám příliš letargická. Se samotnými umělci (Michalem Šimlem, Antonínem Koppem a Petrem Motyčkou), ředitelem Galerie DOX Leošem Válkou a teoretikem umění Jiřím Ševčíkem se můžete sejít při debatě 12. dubna v centru DOX.
 
 
kaca

Komentáře (0)

Přidat komentář

Pole není vyplněno nebo obsahuje nepřípustné symboly.
Jméno: E-mail:
Komentář:
  Hlásit nové komentáře.
>