Skrýt výsledky vyhledávání
rss feed

Home page – Umění – Galerie

Archiv
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

Chelsea Hotel v centru Dox

2010-02-02 00:00

Návštěva legendárního manhattanského útočiště zkrachovalých existencí i největších hvězd, zprostředkovaná dvojicí výstav těch, kteří v něm sami žili.

Paralelně probíhající výstavy, sestavené z fotografií, projekcí a obrazů, dávají nahlédnout do soukromí i tvorby obyvatel tohoto tajemně obskurního místa, které se stalo synonymem nejen pro newyorskou bohému druhé pol. 20. století.

Blahosklonná bytná Chelsea

Než se podíváme na výstavy, sluší se představit nejdříve dámu a pamětnici, kvůli níž celý projekt v Centru současného umění Dox vlastně vznikl. Když v roce 1883 vyrostla, stala se Chelsea nejvyšší budovou v New Yorku. Hrála i další prim, byla majetkem jednoho z prvních soukromých bytových družstev. To však záhy zkrachovalo a Chelsea začala od roku 1905 fungovat jako hotel a tehdy se započala i její budoucí sláva. Po architektonické stránce je směsí mnoha stylů, nejvýrazněji se prosazuje historismus a industrialismus. Za nejpůsobivější prvek lze považovat velkoryse řešené schodiště.

Ve čtyřicátých letech přešla Chelsea do vlastnictví třech partnerů. Syn jednoho z nich, Stanley Bard působil jako manažer hotelu půl století, než ho představenstvo na hodinu vyhodilo pro nemanažerský přístup, spočívající v benevolenci k rezidentům, kterým vyměřoval nízké nájemné, posečkával s jeho placením, dokonce jim půjčoval peníze a také je nechal v hotelu dělat prakticky cokoliv. Na oplátku slavní hosté a jejich excesy hotel brzy proslavili, a ten se stal vyhledávaným místem turistů a krátkodobých hostů, pro něž byla k dispozici zhruba čtvrtina pokojové kapacity.

Za sto let toho hotel zažil opravdu hodně. Umělci, kteří v něm bydleli, mu věnovali svá díla, psali o něm písně, zahrál si ve filmech. Po určitou dobu poskytl azyl několika přeživším z Titaniku. Arthur C. Clarke tu napsal převážnou část své 2001: Vesmírné odysey. Z Roberta Allena Zimmermana se pod střechou Chelsey stal Bob Dylan. Odehrála se zde lidská dramata včetně vraždy: zemřel tu básník Dylan Thomas, zastřelil se spisovatel Charles Jackson a baskytarista Sex Pistols Sid Vicious probodl nožem svou přítelkyni Nancy.

Během desítek let se hotelová kniha rozrostla o významná jména ze všech uměleckých směrů i národností. Za všechny výčet těch nejzvučnějších: Edith Piaf, Simone de Beauvoir, Jean-Paul Sartre, Vladimir Nabokov, Arthur Miller, Tennessee Williams, Allen Ginsberg, Jack Kerouac, Stanley Kubrick, Miloš Forman, Dennis Hopper, Jane Fonda, Ethan Hawke, Uma Thurman, Bob Dylan, Alice Cooper, Janis Joplin, Jimi Hendrix, Leonard Cohen, Patti Smith, Ultra Violet, Frida Kahlo, Jackson Pollock či Henri Cartier-Bresson. Chelsea však poskytovala azyl i lidem vytlačeným předsudky či vlastním přičiněním na okraj společnosti.

Zánik živé legendy započal 18. června 2007, v den kdy byl donucen odejít Stanley Bard. Představenstvo zvýšilo nájmy, čímž se Chelsea stala nedostupná nemovitým hostům. Desítky rezidentů podali stížnosti k soudu, konaly se protesty proti odvolání Barda, na internetu byl vytvořen blog příznivců Chelsey. Chelseyin genius loci dál rychle polyká nenasytná tlama byznysu, aby ho přetrávila na stoprocentní butikový hotel, který brzy budou plnit jen solventní hosté, chtiví pohledu na slavné tváře. Ty už ale v hotelu nenajdou.

Pro bohabojné občany jistě úleva, že zmizí doupě neřesti, pro kulturní svět ztráta sice z morální stránky diskutabilního, leč umělecky nesmírně důležitého prostředí, jež dalo vyrůst tolika nadaným osobnostem, že nemohlo být zase tak špatným místem k životu.

Dvě výstavy, dva shodné pohledy

I když vznik děl prezentovaných na obou výstavách dělí celá desetiletí, duch hotelu na nich zůstává stále přítomen, stejně jako se nemění životní styl jeho obyvatel.

Chelsea Hotel: Přízraky bohémy

První výstavě, umístěné v přízemí, vévodí velkoplošná projekce Warholova filmu Chelsea Girls. Stačí se pohodlně usadit na sedačku jako v hotelovém foyeru a dívat se. Dalším počinem je videoprojekce průkopníka videoartu Michela Audera z let 1969–73, kdy žil v hotelu s jednou z Warholových superhvězd Vivou. Instalace sestává z několika obrazovek, na nichž se souběžně promítají videozáznamy ze života obyvatel hotelu. Neustále se měnící záběry vyvolávají dojem lidského hemžení, ale mohou připomínat i obrazovky přenášející záznamy z bezpečnostních kamer. Pootočíte-li hlavu doprava, narazíte očima na projekci obdobného obsahu od Jonase Mikase.

Ukryty za příčkami čekají fotografie jiného rezidenta hotelu, fotografa Roberta Mapplethorpa. Upozornění, že mládeži do 18 let i konzervativnějším osobám se prohlídka nedoporučuje, je docela na místě. Mnohdy hodně naturalistická homosexuální tématika může totiž zcela zastínit umělecký záměr autora, který se tu sám zvěčnil na několika snímcích.

Jako uklidnění nakonec je dobré si nechat abstraktní obrazy a kresby, jejichž autorem je multiumělec Harry Smith. Barevností a tvary připomínají východní umění s nejčastějším motivem mandaly.

Julia Calfee: Chelsea Hotel zevnitř

Druhá výstava je instalovaná na galerii v patře, čímž dochází k efektu prolínání obou výstav. Fotografka Julia Calfee bydlela v hotelu čtyři roky přímo v pokoji, v němž došlo k jedné z tragédií. Jak sama popisuje, nejdříve se musela přizpůsobit nepsaným zákonům a získat důvěru místních lidí, až se stala prakticky neviditelnou. To jí umožnilo poodkrýt jejich leckdy bizardní soukromí a zachytit tak nezaměnitelnou atmosféru hotelu.

Fotografie nemají běžný název, ale jsou u nich krátké příběhy nebo vysvětlení souvislostí.
Doplňuje je projekce dalších fotografií s autorčiným komentářem, kde představuje hotel a výrazné osobnosti, které tu potkávala nebo se s nimi spřátelila, ať už šlo o šestaosmdesátiletou první newyorskou lesbickou vyhazovačku, bydlící v hotelu už čtyřicet let, Warholova životopisce nebo umělce, který ve svém apartmánu v posledním patře pořádal umělecká setkání inspirovaná "pařížskými salóny" z první pol. 20. století.

Na své dětství v hotelu, kdy chodby hotelu byly pro děti hernou, vzpomíná také Stanley Bard. Děti tu vždy všichni milovali a skoro stejně tu byli zbožňováni i domácí mazlíčci. Nostalgický povzdech autorky popisuje fotografii ze suterénu. Dříve úniková cesta před policií, je dnes zakázaným územím, sledovaným ochrankou a skrytými kamerami. Kdeže jsou staré bohémské časy.

Projekt Chelsea Hotel: Přízraky bohémy je k vidění do 29. března a výstava Julie Calfee: Chelsea Hotel, pohled zevnitř do 15. února. V Centru současného umění DOX, Poupětova 1a, Praha 7.


Andy Warhol, The Chelsea Girls, 1966, 16mm film transferred to digital files (DVD), Black and white and color, sound and silent, 204 minutes in double screen, Collection of The Andy Warhol Museum, Pittsburgh, Contribution The Andy Warhol Foundation for the Visual Arts, Inc.

Julia Calfee, Dressed for the Occasion

Julia Calfee, A Rare Bird in the Garden


Robert Mapplethorpe, Patti Smith, 1976
Gelatin silver print / Bromostříbrná fotografie, 35.6 × 35.6 cm
Courtesy and copyright © Robert Mapplethorpe Foundation. Used by permission



Robert Mapplethorpe, Self Portrait / Autoportrét, 1980
Gelatin silver print / Bromostříbrná fotografie, 35.6 × 35.6 cm
Courtesy and copyright © Robert Mapplethorpe Foundation. Used by permission


Foto poskytlo Centrum současného umění DOX.

Zuzana Ottová

Komentáře (0)

Přidat komentář

Pole není vyplněno nebo obsahuje nepřípustné symboly.
Jméno: E-mail:
Komentář:
  Hlásit nové komentáře.
>