http://www.pragueout.cz Divadla v Praze, divadlo, programy divadel v Praze Mon, 08 Oct 2012 10:37:04 +0200 Mon, 08 Oct 2012 10:37:04 +0200 info@pragueout.cz (Cityout CZ) http://www.pragueout.cz http://www.pragueout.cz/images/cityout_logo.jpg cs-CZ info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) ...říká ve hře Mein Kampf Adolf Hitler jako rozmazlený mladý fracek dobráckému židovi, po jehož zádech se vyšplhá k vlastní „dospělosti“.
...říká ve hře Mein Kampf Adolf  Hitler jako rozmazlený mladý fracek dobráckému židovi, po jehož zádech se vyšplhá k vlastní „dospělosti“. U nás doposud nepříliš uváděný text George Taboriho odvážně zinscenovali ve Švandově divadle na Smíchově. Maďarský Žid Goerge Tabori, který stačil před holokaustem uprchnout do Londýna, měl větší štěstí než tři čtvrtiny jeho rodiny, jejíž členové padli za oběť koncentračním táborům. S touto újmou se však ve svém díle nevyrovnává hysterií ani zahořklostí - naopak blízký je mu humor a ironie. Na sklonku 80. let napsal Tabori na objednávku vídeňského Burgtheatru hru Mein Kampf, jejíž název ne náhodou kopíruje Hitlerův „bestseller“. Taboriho teologická fraška se v inscenované verzi Anny Petrželkové odehrává na ulici, v blíže neurčeném prostředí, kde poblíž schodů k honosné vídeňské budově přespávají lidé bez střechy nad hlavou v jakési lidské, ale i intelektuální pospolitosti. Jednoho večera bez pozdravu dorazí drzý, zženštilý a směšný spratek odkudsi z Braunau na Innu a začne si mezi ostatními stlát. Druhý den hodlá svými obrazy dobýt místní Akademii a zbořit dosavadní umělecký svět. To však ještě netuší, že rektor jej s jeho mazanicemi odkáže na jediné místo, kde by mohly být užitečné. Zneuznaného Hitlera se ujme dobrácký žid Šlomo (Filip Čapka), naučí jej jak přežít a leckdy si i nechá nepoučitelným a ambicemi přerostlým mladíkem ukousnout z vlastního. Hitlerova počáteční bezvýchodná průměrnost začne náhle růst, přičemž vláhu saje z dobrých lidí, protože zlo se nebojí činit zlo. Formuluje první politické názory a mezi tím vykrádá pasáže ze Šlomovy knihy, dokonce si pro svoji „Bibli nenávisti“ půjčí název Můj boj - ne nadarmo Šlomo v Taboriho textu neslavně prodává po ulicích Bibli skutečnou. Když si pro něj přijde personifikovaná Smrt, schová se zbaběle na záchodě a Šlomo jej zapře. Později však vyjde najevo, že Smrt přišla Hitlera požádat o spolupráci... Z herců má logicky největší prostor pro kreativitu Tomáš Pavelka v roli Hitlera - hravě zvládá ventilovat náhlé návaly vzteku své postavy i její dětinskou marnivost. Fistule, kterou mluví jen podtrhuje hrůznou grotesknost člověka, který v negativním smyslu psal dějiny 20. století. Scéna Toma Cillera funguje jako multifunkční prostor, schody ukrývají nejrůznější propadla, trampolínky a další nečekaná variabilní řešení, navíc sama o sobě nabízí dramatický pohyb. Trochu rozpačití budete moct být z kostýmů, respektive z jejich výtvarné neujasněnosti. Odvážnost tu patrně hrála prim... A tak absurdně fungující Hitlerův indiánský kostým z druhé půle (Hitler miloval Karla Maye), kočičí kožíšek Smrti nebo Hitlerův poskok - pierot, jehož hranatý kostým jako by vypadl z avantgardních obrazů Josefa Čapka (ten, jak známo, zemřel v koncentračním táboře), se ve výtvarném názoru bijí s nerozklíčovatelným a obludným kostýmem Šlomova přítele Lobkowitze nebo nahotou nešetřícími igelitovými oblečky ze sex shopu, do kterých je upnuta Šlomova láska Markétka (Martina Krátká). V tomto případě by bylo méně dozajista více, po kostýmní stránce by se možná vyplatilo sledovat i vzájemné estetické vztahy.                 S největší pravděpodobností neodkryjete všechny mimotextové narážky, odkazy a symboly, kterými inscenátoři hru doslova prošpikovali. Jsou jich desítky. Osvěžovač vzduchu do auta (známý stromeček) namísto žluté hvězdy na klopě údajně čpícího Žida, jako oko chráněná bysta Hitlerova oblíbeného skladatele Richarda Wagnera, kočárek jako vagon transportního vlaku, půlky dobytka na háku... Možná je to někdy mnoho a jejich navršením vzniká až příliš velký groteskní cirkus, rozhodně je však režijní přístup Anny Petrželkové vůči divákům nepoplatný a do jisté míry riskující, protože má diváka za partnera a ne za zvířátko, které je třeba za jeho peníze pobavit. Už to tak vypadá, že po třech letech od nástupu Dodo Gombára do funkce se pomalu ukazuje „kdo je tady umělecký šéf“, a že i Švanďák má na víc než na řachandy umatlané z jinak dobrých severských filmů.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/Mein-Kampf Mon, 08 Oct 2012 10:37:04 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/Mein-Kampf info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Z cyklu Hyde Park ve Švandově divadle na Smíchově poněkud vybočuje projekt Šoa.
Z cyklu Hyde Park ve Švandově divadle na Smíchově poněkud vybočuje projekt Šoa. V Hyde Parku jde o osobní výpovědi a postoje oslovených tvůrců a režisérů, ze kterých vznikají mini-inscenace. Šoa je spíše přepisem dvou závažných životních příběhů do podoby divadelního scénáře. V Šoa se jedná v podstatě o dvě paralelní vyprávění, monology, o dva lidské osudy, které se v době nacistické okupace prolínají nejen osobními zážitky, ale i místně. Režisér Daniel Hrbek a dramaturgyně Lucie Kolouchová na scéně Studia Švandovo divadla hledají paralely mezi životem sportovce Miloše Dobrého a herečky Hany Pravdové. Nezačíná ona krásná paralela už u obou příjmení? Paradoxní však je, že tito dva se nikdy vzájemně nepotkali. Oba se ovšem ve stejné době stali obětí antižidovských nálad, které vyvrcholily transporty do koncentračních táborů. Do Terezína, jenž byl pro oba hrdiny proti následnému transportu do Osvětimy a před koncem války proti pochodům smrti jen slabým odvarem hrůzy... Nejzávažnější momenty Šoa je tedy třeba hledat v samotných monolozích, které se trefně střídají, narážejí na sebe a mají bezesporu silnou výpovědní hodnotu. Jedná se více o scénickou skicu, než hotovou inscenaci. Neměnnou a funkční scénu rozřezávají vprostřed koleje plné poházených bot (podobně, jako to můžete vidět v osvětimském muzeu), po stranách stojí několik našikmo postavených kufrů, které okrajově suplují postavy a zároveň z výtvarného hlediska působí v perspektivě jako němí svědkové tragédie obou zúčastněných. Tedy tragédie... Fascinující je totiž životní entuziasmus Dobrého i Pravdové, se kterým se s křivdami, na nich páchanými, vyrovnávali. Ani v jedné rodině nešlo příliš o náboženství.  Sportovec Dobrý, aby mohl hrát fotbal, strhával si tajně povinnou židovskou hvězdu, zatímco herečka tehdejšího Švandovo divadla Pravdová hrdě chodila se žlutou hvězdou Prahou, zavěšená do básníka Františka Halase. Ze svých vášní neslevili ani v prostředí lágrů a snad i díky nim si uchovali naději, že „to se přežije.“ Oba monology jsou samy o sobě úžasné, když dokáží pojmout i vtip, ale hlavně mrazivé: „Příděl potravy spočítaný na 800 kj denně vás za tři měsíce spolehlivě zničí, i když těžce nepracujete při vození kamení nebo mrtvol. Je to spočítáno vědecky tak, aby za šest měsíců přijel nový transport a lidé z toho předešlého byli zlikvidováni.“ Miloš Dobrý při pochodu smrti spořádal se svými vyhladovělými spoluvězni celé fotbalové hřiště pampelišek, jedl kopřivovou polévku z kastrolu, nad kterým se houpaly nohy exemplárně oběšeného kamaráda, Hana Pravdová prosila strážícího esesáka, ať ji na místě zastřelí nebo nechá při pochodu smrti uprchnout. A po návratu z koncentráku to neměl ani jeden z hrdinů lehčí, zažívali další křivdy, tentokrát však od vlastních. V tom tkví síla představení Šoa. V odžitém vyprávění, v silných lidech a osudech. Režisér Daniel Hrbek se ani na nic jiného nesoustředil a přiznává to. Herci Zuzana Onufráková a Miroslav Hruška zvláště, ani tak nehrají jako vypráví. Jevištní akce i pohyb jsou otesány na minimum. Řada částí monologů je odříkána čelem k divákům, kdy herec stojí s rukama podél těla, avšak za ostnatým drátem. Ilustrující zvukové efekty, sem tam nějaká pára, maximální realismus... Nic vnějšího, efektního, co by diváka mohlo byť jen na chvilku odvést od příběhu, a nad čím by si lámal hlavu. A dobře zvolená délka představení, kterou může taková skica unést.  
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/soa Thu, 17 Mar 2011 09:16:07 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/soa info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) Poker. Zdánlivě nudné téma na divadelní hru přináší v podání herců Dejvického divadla a režie Jana Pokorného další perlu ve zdejším repertoáru. Čekáte v pokeru spravedlnost?
Poker. Zdánlivě nudné téma na divadelní hru přináší v podání herců Dejvického divadla a režie Jana Pokorného další perlu ve zdejším repertoáru. Čekáte v pokeru spravedlnost? Britský dramatik, scénárista a režisér Patrick Marber začínal jako sóĺový komik v žánru stand-up comedy. Již ve třiceti však prorazil se svojí dramatickou prvotinou Dealer´s Choice, s níž získal mnoho cen, stejně jako s druhotinou Na dotek (uvádělo m.j. Divadle Na Jezerce). Před lety se u nás také hrála další Marberova úspěšná hra Howard Katz ve Vinohradském divadle.   Dealer´s Choice představuje v rámci pokeru situaci, kdy jednotliví hráči (resp. ten kdo právě rozdává) mají postupně právo zvolit si variantu pokerové hry (například Omaha, Five card draw nebo Texas Hold´em alias Texásek v podání Dejvického divadla...). V jakékoli variantě ovšem pokerová hra končí dvěma způsoby - buď vysokými sázkami donutíte ostatní hráče karty složit a pak vyhráváte bank bez nutnosti ukazovat karty, nebo zůstane na konci hry více hráčů a poté přichází na řadu porovnávání výherních kombinací. Ty se mohou v jednotlivých typech hry lišit. Hráč s nejsilnější výherní kombinací vyhrává. Každý, kdo o pokeru něco ví, však může potvrdit, že tato hra není o kartách... „Nehraj s kartama, hraj s tím druhým...,“ zní jeden z dialogů. Patrick Marber nám od první chvíle předestírá, že poker je především vášeň. Alespoň pro šestici zaměstnanců středostavovské restaurace, kteří si jednou týdně dávají ve sklepě tajně partičku. Sázet se ve svém amatérismu nebojí, ve svých finančních možnostech a někdy i více než je záhodno za nimi. Dialog je základním stavebním prvkem Marberových her, v nichž se nevyskytuje nic příliš neuvěřitelného. Nedal bych nic za to, že ani v tomto případě se někde v Londýně nevyskytuje podobná skupinka pokerových „nadšenců“. První půle Marberovy hry v podstatě připravuje půdu pro skutečné drama, které se odehraje až v druhé části. Nahlížíme velmi detailně do charakterů a objevujeme životní situace, vazby a očekávané vzorce jednání, které se u všech postav naplno rozehrají až v průběhu hazardní hry, ve které už nejde jen o peníze. Postavy jsou skvěle napsané a i jejich vzájemné vztahy jsou nakombinované tak, že konflikt už přichází vlastně sám. Logicky z toho ústí výjimečné příležitosti pro herce a závislost na jejich vzájemné souhře. S tím ovšem ansámbl v Dejvickém neměl nikdy problém... Nad ostatními vyniká postava a výkon Davida Novotného, který hraje Stephena - majitele celé restaurace, kde týdně probíhá interní karban. Poker pro něj není jako pro ostatní jen vzrušením z výhry či prohry, ale pokládá jej i za projev sebekázně a prostředek k pilování charakteru. Jediný z celé skupiny je studený a klidný, vizuálně, střídmostí gest i neprůstřelnou mimikou nápadně připomíná Philipa Seymoura Hoffmana z tématicky spřízněného filmu Případ Mahowny. Pozornost si zaslouží rovněž Sweeney, zatraceně nařachaný a o to víc v protipólu fyzickému zjevu citlivý kuchař, jenž po svém způsobu vsadí i to nejbližší, co má. Do této role byl režisérem Janem Pokorným výtečně obsazen Hynek Čermák. Václav Neužil se zase měl možnost vyžít v postavě číšníka Mugsyho - latentního a naivního „pošuka“, který by s pokerem snad ani neměl mít nic společného. Všichni ze skupiny hráčů padají v průběhu noci do úskalí výhry a prohry, jen každý jiným způsobem, aby prohra byla nakonec všeobecná, totiž osobní.   Dealer´s Choice v Dejvickém nevybočuje ze zdejšího „dobrého“ zvyku - inscenace bývá beznadějně vyprodána. Nicméně, kdybyste se někdy pustili do pokeru, sehnat si lístky na toto představení bude jako držet v ruce Royal Flush - královskou postupku, která bývá neporazitelnou karetní kombinací.
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/dealers-choice Tue, 22 Feb 2011 09:52:59 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/dealers-choice info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) „Už jsi viděl Macbetha v Dlouhé?“ Tuto otázku možná uslyšíte stále častěji. Inscenace, která měla první premiéru na konci června, ale na druhou si musela počkat díky rekonstrukci divadla téměř půl roku, je totiž uchvacující. Ať si možná příliš znaková, obrazy chvílemi připomínající klipovou kulturu, ale uchvacující...
„Už jsi viděl Macbetha v Dlouhé?“ Tuto otázku možná uslyšíte stále častěji. Inscenace, která měla první premiéru na konci června, ale na druhou si musela počkat díky rekonstrukci divadla téměř půl roku, je totiž uchvacující. Ať si možná příliš znaková, obrazy chvílemi připomínající klipovou kulturu, ale uchvacující... Č. Koliáš, J. Wohanka, V. Vondráček, T. Turek, M. König Hostující režisér Jan Mikulášek se svým dvorním scénografem Markem Cpinem od počátku představení úspěšně naplňují svoji ambici vyjadřovat se obrazem, znakem a symbolem. Jejich interpretace klasické shakespearovské tragédie se odehrává na obřím stole obloženém platy od vajíček - zde se neschová žádná křehkost, hlavně ne svědomí, a kdo ví, co za hrůzu se na něm z chorých hlav manželů Macbethových ještě vylíhne... ...ale nepoužívá se toto obložení rovněž v amatérských hudebních poměrech k tlumení hluku? Symboliku a znaky lze hledat v desítkách dalších případů: královské koruny se stříhají ze zlatého papíru, vyznamenáním jsou pytlíky čaje (jejich louhování by se mělo přesně dávkovat, jinak může být čajíček zatraceně hořký), na vraždy se ostatní postavy dívají skrze skleněné tabulky. A dál: nebezpečné a sykavé je cvakání nůžek Lady Macbeth, když už Macbeth neví čí je, režisér obrátí židle vzhůru nohama. Je vlastně strašně zábavné to všechno objevovat, aniž by to vyžadovalo přílišné zaujetí, které by zasáhlo vnímání epické linie.     Č. Koliáš, J. Wohanka, M. Matejka, M. König Mikulášek se s inscenací Shakespearovy tragédie vyrovnává dvojsečně. V jednom směru její patos přizná na samou hranici snesitelnosti a v druhém jej shazuje na úroveň frašky. Děje se tak především na herecké rovině ve chvílích, kdy se odkrývají charaktery a záměry postav bažících po moci. Zářným příkladem je výstup Lady Macbeth (Klára Sedláčková-Oltová) -  věčné našeptávačky a také strůjce Macbethova prvního zločinu, která odříkává svůj part místy v poloze praštěné teenagerky: „Uááá, duchové naplňte mne krutostí,“ vyprskne, „proměňte mé srdce v led!,“ poulí oči, bavíce sama sebe. Zajímavé je, že tento přístup zesměšňování velkých divadelních gest a zcela otevřené přiznání hry nebo její nadsazení - krev je barva a je jí v Macbethovi více než dost - nerozmlátí koncepci a soudržnost celku, který působí neobyčejně kompaktně: dynamikou, příběhem, vizuálně i hudebně. I Macbeth (Jiří Vondráček) musí přeskakovat z polohy do polohy, což mu nedělá sebemenší potíže. V závěru se herci a jejich postavy dostávají do jakési loutkoherecké spirály, kdy jako by jejich těla ovládalo cosi silnějšího, než jsou oni sami.          Hudební složka představení je veskrze současná a opět tématicky nosná. Už před první replikou si herci pobrukují In The Army od Status Quo, v představení řežou smyčce Arvo Pärta i zneklidňující industriální symfonie György Ligetiho, nosnými melodiemi jsou pak protichůdně působící songy - prastarý a tisíckrát různě interpretovaný hit Sonny Boy a Bowieho píseň Heroes s doslova popisným refrénem: „I will be king / And you / You will be queen / Though nothing will / Drive them away / We can beat them / Just for one day / We can be Heroes / Just for one day,“ abychom se v závěru, kde už se hovoří prakticky jen obrazy, ve videoklipových gestech dostali až k nesmlouvavě ostrým kytarám Trenta Reznora z Nine Inch Nails. Jistá inspirace filmovým jazykem i střihem je zcela patrná. Druhý plán scény zasazený vysoko ve stěně s křeslem, lampou, i červeným závěsem notně připomíná lynchovskou atmosféru, Jiří Vondráček se nejednou šklebí nepodobně Jacku Nicholsonovi. Janu Mikuláškovi se podařilo v Macbethovi vytvořit atmosféru vpravdě hororovou - neleká se zastavit některé herce v čase, zatímco ostatní dále hrají, pracuje se s napětím: tikání budíků, postavy hovoří do zapnutého větráku, o dno šálků nesnesitelně škrábou lžičky, vědmy, které zvěstovaly Macbethovi jeho „slávu“, jsou ve svých strašidelných alžbětinských kostýmech a s napudrovanými tvářemi více oživlými přízraky a všudypřítomnými svědky Macbethova úpadku.                   Těžko si představit, aby se Macbeth v Divadle Dlouhé v žádném směru nedostal do nominací na Ceny Alfréda Radoka. Směle může aspirovat i na představení roku.M. Matejka, M. Veliký a M. HanušK. Sedláčková-Oltová Foto Martin Špelda
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/macbeth-divadlo-v-dlouhe Mon, 22 Nov 2010 10:38:36 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/macbeth-divadlo-v-dlouhe info@pragueot.cz (Zuzana Ottová) Návod pro muže jak zvládnout nezáviděníhodnou situaci, když se probudí ve vlastní posteli se ženou, kterou nikdy neviděl, ale která tvrdí, že je jeho zákonitou chotí, předkládá hra Dioptrie růžových brýlí. Jako novinku letošní sezóny ji uvádí Švandovo divadlo.
Návod pro muže jak zvládnout nezáviděníhodnou situaci, když se probudí ve vlastní posteli se ženou, kterou nikdy neviděl, ale která tvrdí, že je jeho zákonitou chotí, předkládá hra Dioptrie růžových brýlí. Jako novinku letošní sezóny ji uvádí Švandovo divadlo. Jedno takové kalné ráno se Honza probudí a zjistí, že vedle něho leží atraktivní dívka, která ovšem vůbec nevypadá jako jeho milovaná manželka a ani se tak nejmenuje. Přesto tvrdí, že ona je tou, kterou si vzal. Ostatně, všechno tomu nasvědčuje, její vyprávění, občanka, fotky na stěnách... Přesto tu něco nehraje. Z dezorientace mu nepomůže ani kamarád psychiatr, který, jak tomu bývá, potřebuje sám odbornou pomoc nejvíc. Po čase se Honzovi začne zjevovat ta, o níž je přesvědčen, že je tou pravou a snaží se ho v tom sama utvrdit. Současná manželka ji nevidí a přizvaný psychiatr opět selže. Sice ji vidí, ale je přesvědčen, že jde o sdílenou iluzi. Na plátně v pozadí běží čas i vzpomínky pozpátku, jak se s Honzou divák snaží dobrat pravdy. Je pravá manželka Vanda nebo Alice? Je Alice vůbec skutečná? Nakonec se ukáže, že náš hrdina není takový jeliman, jak vypadá, když situaci, která začíná přesahovat čtyři stěny pokoje, rázně vyřeší. Ke své spokojenosti.Xindl nasazuje růžové brýle Hra je divadelní prvotinou Ondřeje Ládka, prezentujícího se pod pseudonymem Xindl X. Divadelním debutem je inscenace i pro jejího režiséra Jakuba Sommera. A má i další prvenství - je zároveň světovou premiérou. Výběr představitelů nelze označit jinak, než za skvělý. Honza Viktora Limra je jako chameleon, nenápadný, snad pomalejší, ale přesto schopný vyhodnotit situaci a v pravý čas lapit provokující nebo jen neopatrnou kořist. Eva Leimbergerová tu hraje další ze svých spíše submisivních hrdinek, čímž jí ovšem začíná hrozit zaškatulkování. Expresivní, hlučný projev Tomáše Pavelky velmi dobře vystihuje neurotického psychiatra Maxe, který nenápadně, ale o to nebezpečněji překročil hranici šílenství. Zatímco předchozí trio tvoří stálí členové Švandova divadla, pro roli Vandy si režisér vypůjčil Barboru Vyskočilovou ze Studia Ypsilon. Je dokonalým protipólem Alice. Vzhledem, dravostí, ale i nešťastnou povahou, která jí nedovoluje porozumět sama sobě a jít správnou cestou za štěstím.Kdy se hraje Nejbližší představení Dioptrií růžových brýlí se hraje v sobotu 9.10. od 19 hod. ve Švandově divadle. Více o představení se dočtete tady. Foto: Hubert Hesoun
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/dioptrie-ruzovych-bryli Tue, 05 Oct 2010 08:40:59 +0200 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/dioptrie-ruzovych-bryli info@pragueot.cz (Tomáš Kůs) V Divadle v Dlouhé uvádějí novou hru Arnošta Goldflama U Hitlerů v kuchyni. Jak ukazuje režisér Jan Borna a všichni účinkující - ona i s takovým Adolfem Hitlerem, o němž se traduje, že neměl smysl pro humor, může být docela legrace...
V Divadle v Dlouhé uvádějí novou hru Arnošta Goldflama U Hitlerů v kuchyni. Jak ukazuje režisér Jan Borna a všichni účinkující - ona i s takovým Adolfem Hitlerem, o němž se traduje, že neměl smysl pro humor, může být docela legrace... „Lidi si někdy myslí, že ti, co hýbou světem, jsou obludy a zrůdy, ale oni to jsou docela milý lidé,“ zahajuje sám Arnošt Goldflam představení. A tak se v úvodní scéně potkají na peróně brněnského nádraží dva mladíci s velkými plány. Jeden cestuje do Vídně, aby se přihlásil na architekturu, druhý míří za obchody do Švýcarska. „Josef Visarionovič Stalin,“ říká první. „Těší mě, Adolf Hitler,“ na to ten druhý. Mají asi hodinu do přestupu, tak usednou na lavičku a pohovoří si. Hlavy plné snů a ideálů - široká ruská poetická duše překvapivě nenaráží na německou klasicistní strohost a mýtický patos. Naopak se v Goldflamově dialogu strhujícím způsobem a vtipně doplňují, je to vlastně jen jiný jazyk podobných vizí, které se v mladících již teď formují. Když se loučí, líbají se na tvář a slibují si, že udělají vše proto, aby se jejich sny naplnily. A chytrý černý humor nás provází i dále, je vlastně základním stavebním prvkem celého představení, složeného ze šesti obrazů. Mezi ně vklínil režisér Jan Borna operetní pěvecké výstupy, pod podium se dokonce vešel celý malý orchestr, jehož členy jsou i někteří z herců. (Muzikantské schopnosti ansámblu z Dlouhé, ale není třeba představovat.) Ocitáme se u Hitlera v jídelně, kde se nezřízeně cpe bábovkou a pod nátlakem slibuje Evě Braunové potomka, který bude počat za velkolepých okolností, anebo jsme svědky absurdního probuzení Vůdcova talentu na vymýšlení anekdot. Mimochodem, Jan Vondráček si to v této scéně nezřízeně užívá. Herci se v roli Hitlera střídají tak dlouho, až dojde i na Magdalenu Zimovou - ostatně předposlední obraz s Himmlerem, Goebbelsem a Göringem, kteří dovádějí jako malí kluci, je prakticky čistou groteskou. Vrcholem jednotlivých obrazů jsou výborně odpozorované dramatické heroické řečnické výjevy, jež Adolfa Hitlera parodují takovým způsobem, že jej málem začnete mít rádi. A přesto vám nejednou přeběhne mráz po zádech. Komiksově laděné jevištní kresby Petra Hlouška jsou samy o sobě funkčním a zábavným dekorem, který vynáší děj do popředí. Před každou scénou se autor textu personifikuje, uvede jí vtipnou glosou a opatrně odchází, jako by na své dílo dohlížel... U Hitlerů v kuchyni máte spíš pocit, že jste někde v šantánu nebo kabaretu. Tato pestrá divadelní forma jako by si přímo říkala o televizní záznam. A jistě by jí i slušel. Nejbližší nevyprodaná představení 9, 16 a 22.4.2010, Divadlo v Dlouhé. Další informace o představení čtěte zde. Foto Divadlo v Dlouhé  
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/u-hitleru-v-kuchyni Tue, 23 Feb 2010 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/u-hitleru-v-kuchyni info@pragueot.cz (Markéta Žižková) Známá kniha Vladislava Vančury i film Františka Vláčila zpracovaly téma přeměny nevinné dívky zaslíbené Bohu v ženu, která je ochotna bojovat za svou pozemskou lásku k muži. Příběh Markéty, dcery Lazarovy se nyní dočkal i divadelního zpracování ve formě absolventské inscenace studentů činoherního herectví DAMU.
Známá kniha Vladislava Vančury i film Františka Vláčila zpracovaly téma přeměny nevinné dívky zaslíbené Bohu v ženu, která je ochotna bojovat za svou pozemskou lásku k muži. Příběh Markéty, dcery Lazarovy se nyní dočkal i divadelního zpracování ve formě absolventské inscenace studentů činoherního herectví DAMU vi divadle DISK. Námět příběhu, který zpracoval ve své knize Vladislav Vančura, pochází z časů středověkých. Lupičské bandy bojují s králem, který je chce káznit, i mezi sebou navzájem. A jako každý silný příběh i tato balada obsahuje prvky zrady, násilí, lásky a odpuštění. Režisér Pavel Ondruch, který inscenaci připravil s pomocí dramaturga Zdeňka Janála, se nesnažil hru vybudovat na převyprávění dějů dávno minulých, ale převedl příběh do stavu, kdy není tak důležité, o jaké století se to vlastně jedná. Vždyť lidské touhy jsou v každé době podobné. Hlavní myšlenkou příběhu Markéty Lazarové je její přerod z nevinné dívky, která je zaslíbená Bohu, v ženu bojující o svou lásku k muži. Na začátku je Markéta až „nepříjemně čistá“. Provází ji aureola mravní čistoty doplněná o naivitu a sklony ukazovat ostatním na jejich hříchy. Její otec Lazar, který si uvědomuje tíhu svých vlastních provinění, doufá, že Markéty zbožný život bude i jeho vstupenkou do nebe. V dalším dějství hry je ale Markéta unesena Mikolášem, synem znepřáteléného lapky. Ten ji sice zachrání před smrtí, kterou by ji nejraději potrestali ostaní čleové tlupy, zároveň ji ale ve své touze připraví o to pro ni nejvzácnější – její čistotu. Uplyne však nějaký čas a Markétiny výčitky svědomí a touha po návratu k životu zaslíbenému Bohu se přemění v city k Mikolášovi a radost z tělesné rozkoše. Podobné příběhy ale nemívají šťastné konce, a tak do děje vtrhne král odhodlaný potrestat vzpupné lapky a kolotoč bojů a nenávisti se znovu roztáčí. Markétu ve hře ztvárnila Klára Klepáčková, která je ze začátku křehká a nevinná. Přesně tak, jak by měla Lazarova dcera být. Postupem času ale přichází její přeměna, která je signalizována i postupnou změnou jejího oděvu od zářivě bílé po černou. Kláře Klepáčkové však ve výrazu zůstává možné více naivity, než by se pro „zralou“ Markétu hodilo. Jejího milence Mikoláše hraje Jiří Suchý z Tábora, který přesvědčivě zpodobňuje lapku a muže divokého srdce. Převažuje však u něj cit nad drsností Mikoláše z knižní předlohy. Role Lazara pak byla svěřena Tomáši Klusovi. Hraje tak muže podstatně staršího, než je on sám. To ale pro něj není v této hře žádným handicapem. Na jevišti se prostě stává starým, ale rázným mužem ukrytým pod oblečením z kožešin. Celým příběh navíc provází postava komediantky – Marie Štípkové, která děj doplňuje o potřebnou dávku humoru, sarkasmu i drsnosti. Příběh o přerodu osobnosti a v podstatě také jisté formě dospívání je vždy aktuální a má potenciál se diváka dotknout. A tyto jeho přednosti inscenace Markéty, dcery Lazarové v divadle DISK určitě využívá. Během představení tak můžete sledovat uvěřitelný příběh o tom, jak se křehká dívka s pohledem upřeným k nebi změní v ženu zahleděnou do svého milence. Další informace o představení naleznete zde. Nejbližší představení, na které není vyprodáno - 16.3 od 19:30hod. Foto foto: Jan Faukner (www.pictoria.cz)
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/marketa-dcera-lazarova-3978 Thu, 18 Feb 2010 10:22:47 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/marketa-dcera-lazarova-3978 info@pragueot.cz (Zuzana Ottová) Sudetská otázka ožívá v groteskně hořkém příběhu, v němž není vše tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá. Hru o restituci jednoho právem či neprávem zabaveného židovského majetku uvedlo v lednové premiéře Švandovo divadlo.
Sudetská otázka ožívá v groteskně hořkém příběhu, v němž není vše tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá. Hru o restituci jednoho právem či neprávem zabaveného židovského majetku uvedlo v lednové premiéře Švandovo divadlo. Hra Peníze od Hitlera začíná tím, že šestasedmdesátiletá židovka Gita Lauschmannová přijíždí do rodné pohraniční vesnice příznačně nazvané Puklice, odkud byla s rodiči a sourozenci za války odvlečena do koncentračního tábora. Chce se konečně vypořádat s minulostí, ale není to jen její minulost a nelze to provést bez zásahu do přítomnosti. Z německé strany už dostala finanční odškodnění, kterému říká peníze od Hitlera, od Čechů má dostat zpět veškerý majetek - dům, pozemky i výrobny, které patřily její rodině a byly po válce neprávem zkonfiskovány. Svým příjezdem vyvolá ve vsi poprask, protože její majetek si mezi sebe rozdělilo několik vlivných místních rodin a rozhodně se ho nemíní vzdát. Jsou odhodláni bojovat všemi způsoby. Těmi nekalými, jak jsou zvyklí, především. Ostatně Gita tu už jednou byla, po válce, ale to se jí dokázali jako mladé, vyděšené holky zbavit. Vůbec by je nenapadlo, že Gita jim přes to všechno přijela nabídnout džentlmenskou dohodu. Tak se začne vytahovat špína, stará, i nová. Potomci se dozvídají o svých rodičích věci, které měly zůstat navždy zapomenuty. A dozvídá se je i Gita, která sama také není zrovna příkladnou matkou a babičkou. Kdo je bez viny Tři hodiny rozplétáte spolu s protagonisty hry příběh plný křivd, lidské nesnášenlivosti a chamtivosti. Není to zrovna večer strávený v pohodové zábavě, ale strhující děj a neustálé zvraty nedovolí ztratit pozornost. Stejně je to se sympatiemi k hlavní hrdince. Zpočátku ji máte za zmatenou dámu v letech, brzy vám jí začne být líto, ale posléze její rozporuplná povaha zapříčiní, že nebudete vědět, jestli jí máte dál až tolik fandit. Herecké Concerto grosso Do role Gity byla obsazena Marie Málková, na kterou si autoři mysleli od počátku a divadelní přepis stejnojmenného románu Radky Denemarkové, psali herečce přímo na tělo. Je zcela jistě ideální představitelkou. Je nejen Gitou současnou, ale převtěluje se ve vzpomínkách citlivě i do Gity dítěte a mladé dívky. Role Gity, patří k oněm "kládám", při nichž herec prakticky nesleze z jeviště, je plná emotivního vypětí i fyzické námahy. Je však také nepřehlédnutelná, a tak je docela dobře možné, že si za ni Marie Málková připíše další divadelní ocenění ke třem dosud uděleným Cenám Alfreda Radoka z let 2001–2003. Když už jsme u hereckých výkonů, je třeba zvlášť jmenovat i Věru Kubánkovou v roli staré Vlasty. Pětaosmdesátiletá herečka se s mnohopolohovým partem současné majitelky Gitina domova vypořádala bravurně a postavě dodala děsivou věcnost i lidskost. Neméně dobře se úloh lidských kreatur zhostili i ostatní herci a životnost pro příběh důležitým, leč málo se projevujícím, postavám dodali i zbývající protagonisté. Snad jediná malá výtka ke Gitě ve vzpomínkách na dětství. Je prezentována jako hodně naivní malé dítě, přestože jí v té době muselo být minimálně deset dvanáct let. Režisérem hry je Michal Lang. Hra měla premiéru 9.1.2010 ve Švandově divadle. Románová předloha Radky Denemarkové byla v roce 2007 oceněna Cenou Magnesia litera za nejlepší prózu. Více o inscenaci, hercích a datech představení se dozvíte zde. Foto: Patrik Borecký
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/penize-od-hitlera-8746 Sat, 30 Jan 2010 00:00:00 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/penize-od-hitlera-8746 info@pragueot.cz (Zuzana Ottová) Erika, hrdinka divadelní hry Autobus (Co dokáže světice), se ocitla ve špatný čas ve špatném autobuse nebo to tak přeci jen mělo být? Je nebo není prodlouženou rukou Prozřetelnosti? Odpovědí se musí Erika teprve dobrat a pokud máte čas a chuť můžete u toho ve Švandově divadle být.
Erika, hrdinka divadelní hry Autobus (Co dokáže světice), se ocitla ve špatný čas ve špatném autobuse nebo to tak přeci jen mělo být? Je nebo není prodlouženou rukou Prozřetelnosti? Odpovědí se musí Erika teprve dobrat a pokud máte čas a chuť můžete u toho ve Švandově divadle být. Hra současného švýcarského dramatika Lukase Bärfusse je novinkou letošní sezóny ve Švandově divadle. Autor v ní žongluje s otázkami lidské existence. Má ji člověk vnímat rozumem nebo v souladu s vírou? Je v dnešním světě vůbec nezaslepená víra možná? Má upřednostňovat toleranci nebo si své místo dobývat silou? Dá se dnes spoléhat na něco jiného než na smrt? Kdo hledá, dost možná nenajde Sami herci v rozhovorech vyprávějí, že zpočátku si nebyli jisti o čem hra skutečně je, a teprve postupným hledáním se spolu s režisérem k pravdě dobrali. A divák je tom podobně. Hra je o hledání svého skutečného já, o poslání na tomto světě a v neposlední řadě o víře i smrtelnosti. Kdo všechno uvedené hledá, musí se dřív nebo později smířit s tím, že ne všechno najde, a že ne všechno bude takové jak očekával. Příběh, stejně jako život, se co chvíli mění - jednou je groteskou, jindy hororem a po celou dobu i napínavou detektivkou, kde rozuzlení může být nadosah stejně jako v nedohlednu. Autobus je hra plná podobenství a symbolů. Její hrdinové a antihrdinové jsou archetypální postavy. Erika se podobně jako Johanka z Arku řídí hlasem anděla, ale její pouť k Černé madoně, plná nástrah, připomíná i cestu bájného Odyssea. Pumpař Anton je ekvivalentem středověkých rytířů - ochránců bezbranných, bojovníků za lepší svět, ale i groteskních postav odvážně se stavějících proti větrným mlýnům. Postavy se postupně vykreslují a pod vlivem Eriky některé i mění, aniž by však měly šanci uniknout hořkému konci. Čekání na Eriku Možností uvést hru se prý ve Švandově divadle zaobírali několik let, ale stále jim chyběla ta pravá Erika. Až letos, po několika pracovních zkušenostech, se režisér Michal Lang rozhodl obsadit do této role Janu Strykovou. Možná by se tu dalo mluvit o obecně platné zásadě, že co máme před očima to nevidíme, protože Jana Stryková jako by byla svou vizáží s nepřehlédnutelnýma očima, i hereckým projevem už dávno pro Eriku předurčena. Ale každý rok nabytých hereckých zkušeností jí k zvládnutí této postavy jistě významně pomohl. Za chvíli by však mohlo být pozdě, protože nevinný i naivní pohled se zkušenostmi zároveň odchází a bez jeho záblesků by Erika nebyla tím, čím se má od počátku zdát být - světicí. V roli hrubiánského řidiče Hermanna se představí nový člen souboru Pavel Juřica. Cestující tvoří: proti své stárnoucí intelektuálka Jasmína v podání Apoleny Veldové, Milan Kačmarčík jako zbabělý Eriččin otčím a Tlustá, kterou ztvárňuje hostující Dana Fialková. Ekologického pumpaře Antona si zahrál Viktor Limr. Hra Autobus měla ve Švandově divadle českou premiéru 19.9. Foto: Petr Neubert
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/autobus-4397 Tue, 29 Dec 2009 10:05:22 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/autobus-4397 info@pragueot.cz (Zuzana Ottová) I mistr tesař se někdy utne, tak proč ne slavný milovník. Záměna pokoje při jeho nočním dostaveníčku vyvolá bouři ve vztazích hostů jednoho zapadlého hotýlku. Jak se s tím vyrovnají oni i sám velký svůdce, je to, oč běží v mírně nahořklé komedii Casanova v lázních, kterou jako novinku sezóny uvádí Švandovo divadlo.
I mistr tesař se někdy utne, tak proč ne slavný milovník. Záměna pokoje při jeho nočním dostaveníčku vyvolá bouři ve vztazích hostů jednoho zapadlého hotýlku. Jak se s tím vyrovnají oni i sám velký svůdce, je to, oč běží v mírně nahořklé komedii Casanova v lázních, kterou jako novinku sezóny uvádí Švandovo divadlo. Zájezdní hostinec se stal na krátký čas útočištěm lidských existencí, které z nějakého důvodu žijí na štíru se zákonem či dobrými mravy. Mladý pár, jejichž svazku rodiče nepřejí, duchaplný vysloužilý donchuán a karbaník, pofidérní baron, parazitující spolu s manželkou na důvěřivosti majetnějších hostů a samozřejmě muž, okolo něhož se vše točí - neodolatelný Giacomo Casanova. Nepravé okno touhy Mladičká Anina, která se v hotýlku skrývá se svým milým Andreou, je okouzlena setkáním s živou legendou. Baronka Flaminia se s Casanovou setkává už potřetí a třebaže, nebo možná právě proto, že jsou oba životem protřelí a plní cynismu, mají k sobě blízko a táhne je k sobě víc než jen tělesná touha, kterou je ovšem potřeba také uspokojit. Jenže pak se něco zvrtne a zkušený svůdce si splete pokoj. Ač by se řeklo, pro Casanovu kiks nepatrných rozměrů, rozvíří jím velké divadlo, kde na sebe všichni navzájem žárlí, obviňují se a dělají si na sebe nároky, když v zápětí do lázní dorazí tanečnice Tereza a odvede si Casanovu jako poslušného psíčka. Milovník kontra rétorik Premiéry mají svá rizika i kouzla shrnutá do jediného slova "poprvé". Ten, kdo upřednostňuje dokonalost asi neodchází z těchto představení zcela spokojen, naopak, kdo se těší, co prvek náhody natropí, nebývá zklamán. Nejinak tomu bylo i v případě premiéry Casanovy v lázních. Pro malý zádrhel, který přerostl v absurdní scénku, se stal Luboš P. Veselý, představující barona, králem večera, sklízejícím potlesk uprostřed jednání. Baron se snaží převyprávět Casanovovi alegorický příběh, který je vlastně skutečným příběhem citů jeho a baronovy ženy. Na počátku však ani baron, ani Casanova netuší, o koho se vlastně jedná a Luboš P. Veselý, jak to právě u premiér bývá, zase chvíli netuší, jaká jsou správná slova. A tak se do vyprávění zamotává, ale natolik roztomile a s vtipem, že svého soka odzbrojí nikoliv kordem, ale onou povídačkou. Nenechat se vyhodit z role stálo Kamila Halbicha i ostatní herce nemalé úsilí. Nakonec, s grácií slavného milovníka, ukončil tuhle frašku symbolickým pozvednutím číše na usmířenou. Neplánovaná vsuvka určitě hře prospěla a vytvořila most mezi jevištěm a hledištěm. Jak tomu bude u dalších představení, to už je na hercích, jejich paměti a schopnosti rychlé improvizace. Kdo je kdo Dosadit si Kamila Halbicha do role Casanovy, jde bez zhlédnutí inscenace asi těžko, nicméně jí rozhodně nedělá ostudu a šarm, jímž na jevišti ovládá dámy i pány není nikterak hraný. Klára Cibulková opět září v roli protřelé, pomalu uvadající baronky, která má jedinou slabost a tou je Giacomo. O baronu Luboši P. Veselém už zmínka padla. Uvěřitelní ve své mladické naivitě i odmítání kompromisů jsou oba představitelé ústředního páru Eva Leimbergerová a Jan Meduna. Jim neméně skvěle sekunduje Stanislav Šárský, co by Casanovův souputník a příležitostný kumpán. Mužům vládnou ženy, silné charismatické ženy a taková má být i Tereza, leč Natálie Řehořová mě o těchto Tereziných ambicích nepřesvědčila. Její výstup je krátký, ale protože uzavírá děj, zásadní. K vystavění figury jí chybí, vzhledem k jejímu mládí jen naštěstí, životní, ale i herecké zkušenosti a tak její Tereza zůstává pouze ukřičenou komediantkou, nikoli proslulou neapolskou tanečnicí, jíž muži leží u nohou. I přes maličkou roli je zapamatovatelný Jan Hofman jako přidrzlý číšník, jenž nepřinesl psaní, ale účet, který si svou délkou nezadal s běhounem z hotelové chodby. Autor, autor! Dobovou komedii napsal v roce 1918 rakouský dramatik a lékař Arthur Schnitzler, který vzhledem ke svému bouřlivému životu jistě viděl v Casanovovi svůj vzor. Je m.j. autorem novely Traumnovelle, která posloužila jako předloha pro poslední Kubrickův film Eyes Wide Shut (Spalující touha) s Tomem Cruisem a Nicole Kidman v hlavních rolích. Nastudování české premiéry hry proběhlo pod taktovkou nejnovější režisérské posily Švandova divadla Radovana Lipuse, jehož jméno má divák spojeno především s televizním projektem Šumná města. Kostýmy tentokrát bez experimentů a historických mixů, dostávají za umělecký dojem jedničku. Casanova pravda trochu připomíná v temných barvách upíra, ale určitá démoničnost není u této postavy na škodu. Ostatně o vysávání, sice jiného druhu, něco ví. Autorkou kostýmních návrhů je Eva Kotková. Foto: Hubert Hesoun
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/casanova-v-laznich-2389 Tue, 29 Dec 2009 10:05:01 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/casanova-v-laznich-2389 info@pragueot.cz (Zuzana Ottová) Bojíte se přílišné konzervativnosti shakespearovských dramat? Pak je inscenace Mnoho povyku pro nic ve Švandově divadle určená přímo vám. Naopak, patříte-li k vyznavačům tradičního pojetí Shakespeara, nejspíš budete muset leccos překousnout. Čím rychleji si zvyknete na historicky nesourodou směs kostýmů, tím dřív se budete moci věnovat samotnému ději.
Bojíte se přílišné konzervativnosti shakespearovských dramat? Pak je inscenace Mnoho povyku pro nic ve Švandově divadle určená přímo vám. Naopak, patříte-li k vyznavačům tradičního pojetí Shakespeara, nejspíš budete muset leccos překousnout. Čím rychleji si zvyknete na historicky nesourodou směs kostýmů, tím dřív se budete moci věnovat samotnému ději.Mnoho povyku pro nic patří mezi vrcholné tzv. sváteční komedie Williama Shakespeara. Podobně jako v pozdějším Zkrocení zlé ženy nebo Marné lásky snaze, i zde použil jako jednu z hlavních zápletek hašteření muže a ženy. Nebylo tomu náhodou, agresivní slovní výměny mezi muži a ženami patřily v té době k ustáleným velikonočním zvykům. Mezipohlavní pře plné nadávek se staly rituálem, základním gestem obřadu plodnosti a tudíž měly své nezastupitelné místo v dějové struktuře svátečních komedií. Další motiv, předstíranou smrt, použil také v Romeovi a Julii, jenom za jiným účelem. Válka skončila, ať žije válka! Tu opravdovou, ze které se vracejí hlavní hrdinové komedie Don Pedro, kníže aragonský se svými dvořany Benedickem a Claudiem, vystřídají války ve jménu srdce. Jsou komornější, ale i jejich aktérům jde leckdy o život nebo o čest. Co je horší? Protože po každé válce přichází čas na odkládanou lásku, nemá hra jednoho hlavního hrdinu, ale hned několik, jejichž milostné konflikty tvoří společnou osu příběhu. Do nich, jako rušivý element, který však jak se ukáže, nakonec napomůže vítězství dobra nad zlem, zasahují aktivity popletených strážníků Puškvorce a Šťovíčka. Svatba zamilovaného páru Claudia a guvernérovy dcery Héró je zdá se intrikami Dona Johna zhatěna, naopak nesnášející se Beatrice a Benedick k sobě za vydatné dohazovačské pomoci přátel nacházejí cestu. Ještě, že jsou tu muži světské a duchovní moci, kteří každý po svém, přispějí ke zdárnému rozřešení.   Shakespeare pro každéhoPoužitím překladu českého Shakespearova "dvorního" překladatele Martina Hilského se pro někoho příliš archaická mluva šestnáctého století přetavila do moderní podoby, která však hru neochuzuje, naopak ji činí přístupnější všem diváckým kategoriím. Dialogy jsou plné slovních hříček a soubojů na ostří jazyka. Další úpravou, oproti originálu, je propojení některých okrajovějších postav nebo jejich zrušení. To umožnilo například vložit do inscenace scénku se strážným, v níž supluje několik svých kolegů. Malá groteskní etuda bude patřit zcela jistě k divácky nejvděčnějším místům hry. Režie se ujal zkušený "švandovský" režisér Michal Lang, který se podepsal i pod původní hudbu a písně. I on zvolil pro nastudování odlehčenou formu, ale v místech, kde si to vážnost situace žádá, zůstal věrný původnějšímu podání děje. Něco postřehů z premiéryZačnu nejdřív tím, co mně, jak už jsem zmiňovala, na inscenaci vadilo, a na co jsem si zvykala jen pozvolna. Alespoň to bude odbyto a už se budu moct zaměřit jen na herecké výkony. Kostýmy Ivany Brádkové mají symbolizovat dva odlišné světy a jejich protikladnost. Na jedné straně to má být mužnost uniforem, proti nim směs éterických dobových šatů zdůrazňujících znevýhodněnou ženskost.  Nejspíš je to věc subjektivního pohledu, ale ony mužné uniformy na mě působily všelijak, jen málokdy mužně. Zvláště pak slavnostní verze dodávaly jejich nositelům spíš komický vzhled, jakoby se maškarní bál protáhl do zbytku představení. Především Claudio se v bílém vojenském kabátě přímo topí, což jeho postavě dost nešťastně ubírá na proklamované chrabrosti. Spíš než o vlastní vizi se asi měla kostýmní výtvarnice opírat o fyziognomie představitelů a navrhnout jim kostýmy, které skutečně zdůrazní charakterové vlastnosti postav jež hrají. V onom historickém pelmelu to bylo možné velmi snadno. Ve hře se představuje skalní jádro souboru, takže častým návštěvníkům Švandova divadla by se mohlo zdát, že předem vědí jak "jsou karty rozdané" Opak je pravdou. Kamil Halbich, který bývá obsazován spíš do rolí "rytířů smutné postavy", tu svými neustálými bitkami na ostří jazyků s Beatricí v podání Jany Strykové a glosováním situací, táhne celé představení. Tomáši Pavelkovi a Milanu Kačmarčíkovi zase připadly role ne právě nejčestnějších nohsledů Dona Johna. Dvě scény závěremVíce samostatné pozornosti si jistě zaslouží dvě části hry a to ty nejkontrastnější. K nejpovedenějším patří scénka se strážnými Puškvorcem v podání Luboše P. Veselého a Šťovíčkem Jaroslava Šmída, dovedená do groteskní absurdity a zároveň dokazující, že spojení blbosti a horlivosti je nemoc, provázející člověka od nepaměti, a že v ojedinělých případech může mít namísto katastrofálních následků blahodárné účinky. Bez jakéhokoliv zlehčování se dá říct, že oba herci se snad pro tyto role narodili. Zcela opačným směrem se ubírá scéna s "mrtvou“ Héró, která diváka, komedie nekomedie, strhne svou tragikou i věčnou pravdou. Přestože se tomuto místu dostalo tradičního zpodobnění, postrádá naštěstí nahořklý pathos. Hlavní zásluhu na tom bezesporu má představitelka Héró Tereza Voříšková. Ač poprvé na prknech co znamenají svět a ještě s mistrem nejvyšším, je skutečně křehkou dívkou, která přichází o iluze a musí se začít prát o svou čest i místo na slunci.Mnoho povyku pro nic je hrou, kterou jakoby psal sám život, střídají se tu chvíle veselé a tragické, a mnohdy se může stát, že nakonec vyzní přesně naopak a jsou ke svým aktérům milosrdně shovívavé. Více se dozvíte tady      Foto: Petr Neubert
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/mnoho-povyku-pro-nic-svandovo-divadlo-5663 Wed, 02 Dec 2009 10:52:49 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/mnoho-povyku-pro-nic-svandovo-divadlo-5663 info@pragueot.cz (kaca) Jako svou předposlední premiéru v letošním roce uvedlo Divadlo Komedie hru německého dramatika Olivera Bukowského Hosté. Překvapivě hned na prosinec je ohlášena i její derniéra, stejně jako všech ostatních představení z repertoáru divadla. Překvapivě tedy pouze pro toho, kdo nesleduje naprosto nepochopitelnou kulturní politiku pražského magistrátu. Nejen absurdní hrozba ukončení provozu divadla je ale důvodem, proč na Hosty zajít.
Jako svou předposlední premiéru v letošním roce uvedlo Divadlo Komedie hru německého dramatika Olivera Bukowského Hosté. Překvapivě hned na prosinec je ohlášena i její derniéra, stejně jako všech ostatních představení z repertoáru divadla. Překvapivě tedy pouze pro toho, kdo nesleduje naprosto nepochopitelnou kulturní politiku pražského magistrátu. Nejen absurdní hrozba ukončení provozu divadla je ale důvodem, proč na Hosty zajít. Hra Hosté oceněná v roce 1999 cenou za nejlepší současnou německou hru (Mühlheimer Dramatikerpreis 1999) přesně zapadá do dramaturgie Divadla Komedie, které se snaží předkládat divákovi aktuální témata v co možná nejhůře stravitelném provedení – což je myšleno jako lichotka. A přestože leckdo může znát některé herce Komedie pouze z podvečerních televizních soap oper, tento podivný žánr tu tedy rozhodně nepěstují. Ostatně Hosté to dokazují měrou vrchovatou. Východoněmecký venkov v raných devadesátých letech nebyl po dlouhodobém působení socialistického hospodářství zrovna nejrozvinutější a nejbohatší částí země. Přesto se po změně politického režimu řada lidí pokusila vzít své živobytí do vlastních rukou. Oliver Bukowski v Hostech s velkou dávkou reflektujícího odstupu zaznamenává právě průběh postupně troskotajících velký snů o kapitalistickém ráji, a totální deziluzi v tomto zapadlém kraji nakonec nezůstane nikdo ušetřen. Děj se odehrává v zapadlé vesnici, kde každý každého zná. Manželé Erich (Martin Pechlát) a Kathrin (Gabriela Míčová) se rozhodnou, že zúročí všechny ideální přednosti venkovského života a zrekonstruují část hospodářských budov v na místní poměry poněkud naddimenzovaný hotel. Jejich sousedé se nápadu chytnou také a každý z nich se snaží podílet se na slibném kapitalistickém zázraku, který se jim rýsuje před očima. U představ ovšem dlouhou dobu také zůstává. Do hotelu totiž přijíždí jediný skutečný host, kterým je životní outsider Neugebauer (Martin Finger). Dostává se mu zde pro něj naprosto nepochopitelné pozornosti. Všichni vesničané si jej hýčkají jako vymodlené dítě a pro vidinu zářivě lepších zítřků, která jim prostřednictvím jediného hosta prosvítá, jsou ochotni udělat téměř cokoli. Mezi těmito nadšenými praktiky ekologického hospodářství se tak odhaluje řada “patologických“ skutečností. Dramatickým vrcholem inscenace je nesporně scénka, v níž se dva z mladých podnikatelů, řezník Hagedorn (Stanislav Majer) a ekozemědělec Treitsche (Roman Zach) společně propíjí až k nově se probouzejícímu intimnímu vztahu. Je to jedno z míst, kdy se inscenace dopracuje na onu pomyslnou hranici, která v divákovi rozehrává tolik očekávané rozporuplné pocity a myšlenky. Je vtipná, má spád a postavám se díky hereckým výkonům obou představitelů dostává potřebné plastičnosti. To se ovšem nedá říct ani o všech dalších situacích v inscenaci, ani o všech ostatních postavách. Často zůstává jen u náčrtu, který v divákovi nijak nerezonuje. Fragmentárnost inscenace, která pravděpodobně opisuje původní text, by nijak nevadila, pokud by se dařilo vyhnout, byť jen několika, hluchým místům. Důrazem na společenskou kritiku, na které celá hra stojí, se Hosté dramaturgicky velmi blíží jiné inscenaci uváděné v Komedii, kterou je hra německého enfant terrible Wernera Schwaba Nadváha, nedůležité: Neforemnost. Pravidelný návštěvník se nejspíš srovnávání těchto dvou inscenací neubrání. V tomto kontextu, přestože jsou na pražské divadelní poměry nepochybně inscenací pozoruhodnou, Hosté zcela neobstojí. Oproti Schwabově sžíravé kritice ústící v kanibalské hody, které strhnout celou zúčastněnou společnost do propasti, působí Hosté v režii Thomase Zielinského spíš jako mozaika složená z více méně groteskních fresek, jejichž bizarnost vystupuje do popředí úměrně s tím, jak se podařilo prokreslit osobnostní profil jednotlivých postav, které svými často nevyslovenými pohnutkami osmyslňují jednotlivé situace. Za pozornost ovšem určitě stojí motiv vytrácející se důstojnosti, které se někteří z představitelů až příliš dobrovolně vzdávají uchváceni vidinou oněch lepších zítřků. Inscenace tak velmi dobře poslouží jako společenské zrcadlo i v českém prostředí.  
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/hoste-divadlo-komedie-bukowski-3774 Tue, 01 Dec 2009 12:17:39 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/hoste-divadlo-komedie-bukowski-3774 info@pragueot.cz (Zuzana Ottová) Divadelní adaptace stejnojmenného filmu Kdo je tady ředitel? je sice především bláznivou komedií, ale vykresluje lidské charaktery a vztahy na pracovišti natolik věrně, že si po jejím zhlédnutí už nemůžete být jisti, co je váš kolega opravdu zač. Uvádí Švandovo divadlo.
Divadelní adaptace stejnojmenného filmu Kdo je tady ředitel? je sice především bláznivou komedií, ale vykresluje lidské charaktery a vztahy na pracovišti natolik věrně, že si po jejím zhlédnutí už nemůžete být jisti, co je váš kolega opravdu zač. Uvádí Švandovo divadlo.O tom, jak to chodí v dánských firmách asi u nás ví málokdo, a o tom, jak se obchoduje s islandskými byznysmeny asi ještě míň. Pokud jste ovšem neviděli film Larse von Triera Kdo je tady ředitel?, anebo nejnověji jeho divadelní zpracování ve Švandově divadle pod taktovkou Daniela Hrbka. Snadno tak zjistíte, že lidé jsou v základu všude stejní, tedy až na Islanďany.            Lars von Trier ovšem nijak neznámý není, je autorem proslulých filmů jako například Dogville a Manderlay, a i v případě komedie Kdo je tady ředitel? je hlavním tématem manipulace s lidmi. Přidejme ještě vždy přítomný egoismus, strach z nicoty a zapomnění a touhu zalíbit se, kterými trpí oba hlavní hrdinové a osa příběhu se začíná rýsovat. Záchodová generálka na generálního Ten odstartuje v poněkud nepatřičném prostředí pánských záchodků, kde se koná konspirační schůzka skutečného a fiktivního ředitele IT firmy, a možná už samo místo předurčuje, jakou naději na úspěch celé "divadýlko" má. Ravn založil před deseti lety firmu, která má nyní velmi slušnou cenu, takže nejrozumnější je, prodat ji, dokud si tak dobře stojí. Má to však háček, Ravn se jaksi před kolegy, kteří mu pomáhali impérium vybudovat, nezmínil, že on je jeho majitelem i ředitelem. Důvod je sice bláhový, leč prostý. Ravn ví, že ředitel musí vydávat i příkazy, a ty jsou většinou nepopulární. A právě to je problém, protože on chce být vždy a za všech okolností miláčkem davu. Vymyslí si tedy fiktivního ředitele, který s firmou komunikuje jen prostřednictvím mailů a dopisů, které posílá sám. Jenže teď nastal čas, aby se ředitel dostavil osobně a podepsal prodej s netrpělivým islandským zájemcem. Protože Ravn nemá odvahu přiznat, že je ředitelem, natož, že chce své kolegy podfouknout a připravit je o zaměstnání, rozhodne se najmout pro tento účel neúspěšného herce Kristoffera. Ten vidí v "roli" ředitele velkou příležitost prokázat svůj talent, ale není zas tak mimo, aby neměl obavy z toho, představovat ředitele reálné firmy, když o počítačích a informačních technologiích neví zhola nic.  Nesnadná role ředitele... Po krátké, leč náročné záchodové generálce ředitelova entrée, se Kristoffer Ravnovi upíše na smlouvu o mlčenlivosti a vyzbrojen Ravnovým: „Říkejte na všechno "ano“, a kdyby bylo nejhůř, musíte být direktivní. Nekompromisní a trvat na svém. Jste přece ředitel!“, vykročí vstříc největší roli své kariéry. To, že se slůvkem "ano" dlouho nevystačí a naopak mu způsobí nemalé pracovní i osobní potíže, netřeba skoro dodávat. Zaměstnanci jsou naivní jako děti, a jejich skutečný i fingovaný ředitel jsou dvě velké děti, neschopné unést odpovědnost a důsledky svých činů, zato stále připravené něco hrát. I když nutno přiznat, že herec v sobě nalezne překvapivě více odpovědnosti a smyslu pro kolegialitu, ale všechno má své meze a přízeň je potvora vrtkavá, to už Kristoffer ví, a tak jednu příležitost neváhá vyměnit za jinou, zvláště, když se jedná o jeho milovaného autora Gambiniho, stejně nepochopeného jako je on sám. Když najde spřízněnou duši, asi jedinou ve vesmíru, která tohoto autora obdivuje, vůbec mu nevadí, že je jím do té chvíle úhlavní nepřítel, který svým egocentrickým a tvrdě obchodnickým přístupem hodlá zasáhnout do životů všech zaměstnanců. Potom už je jedno, kdo je skutečně ředitel, víc záleží, kdo je jaký člověk. A to jednoznačné není, protože postavy nejsou, stejně jako skuteční lidé, vůbec černobílé. Dlouhý i Halbich jsou jako opravdoví Režisér Daniel Hrbek, prý měl o výběru postav jasno hned, jak se začal myšlenkou převedení filmu na divadelní prkna zabývat. V postavě Kristoffera si okamžitě představil Michala Dlouhého a do postavy Ravna si zase dosadil Kamila Halbicha. Jistě, herce svého souboru dobře zná a ví, co od nich může očekávat, ale možná ani on netušil, jak moc opravdově budou působit. Kamil Halbich jako Ravn je zpočátku se svým řešením situace spokojený, aby ke konci hry svým pohledem spráskaného psa vysílal do všech stran prosebné volání: "mějte mě všichni rádi" a Michal Dlouhý je Kristofferem, tělem i duší. Jako vždy hraje s vervou sobě vlastní, takže z jeviště odchází o nějaké to kilo lehčí. Rolí islandského byznysmena se jako host doslova prořve herec ND Alexej Pyško a je jasné, že ze všech nejméně, byste chtěli mít za šéfa právě jeho. Překladatel sotva stačí vodopádu islandských nadávek, kterými komentuje prodlužování podpisu smlouvy. Nesourodou, ale pevně spolu držící skupinu zaměstnanců firmy, z nichž někteří spíš připomínají chovance psychiatrického ústavu hrají Klára Cibulková, Klára Pollertová-Trojanová v alternaci s Janou Strykovu, Eva Leimbergerová, Luboš P. Veselý, Robert Jašków a Pavel Juřica j.h. Druhou stranu zastupují právnička a bývalá manželka Kristoffera v podání Kristýny Frejové a jako překladatel Jaroslav Šmíd. Pokud máte rádi trochu drsný humor a také na divadle byste rádi viděli akci, nikoliv jen pronášení vybroušených veršíků, pak tihle dva ředitelé budou bezesporu vaši hrdinové.Na každý pád strávíte příjemný a zábavný večer se společnosti jedné z nejlepší současných her Švandova divadla. Další informace najdete tady       Foto: Petr Pustina a Švandovo divadlo     
Read more...]]> http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/kdo-je-tady-reditel-svandovo-divadlo-3789 Thu, 19 Nov 2009 10:58:47 +0100 http://www.pragueout.cz/divadlo/articles/kdo-je-tady-reditel-svandovo-divadlo-3789