Skrýt výsledky vyhledávání
rss feed

Katalog objektů – Muzea – Kostely, sály a síně

Chrám sv. Mikuláše

www
E-mail
Městská část
Praha 1
Adresa
Malostranské nám., Praha 1 - 118 00
Telefon
257 534 215 (Psalterium)
Fax
257 534 215
Doprava
Tram č. 12, 20, 22, 23 - zastávka Malostranské náměstí
Otevírací doba
*  listopad - únor denně 9 - 16 (poslední prohlídka v 15.15)
* březen - říjen denně 9 - 17 (poslední prohlídka v 16.45)
V případě mimořádného konání koncertu začíná poslední prohlídka nejpozdějí 45 minut před začátkem koncertu.   
Vstupné

* dospělí 70 Kč, děti od 10 let, studenti, 35 Kč
* zdarma děti do 10 let a skupiny ZŠ s pedagogickým dozorem
* volný vstup pro modlitbu: 8.30-9.00
* výklad průvodce v českém jazyce je v ceně, cizojazyčný průvodce za příplatek - průvodce je nutné objednat minimálně 10 pracovních dnů předem
* průvodcovská služba v Čj, Aj, Nj, Fj

Konání koncertů varhanní hudby
program na http://www.psalterium.cz/akt_cyklus/

Popis objektu

Další informace

Komentáře

Hodnocení, hlasování, ohlasy a komentáře

Dnes

Nejaktuálnější zprávy

Malostranský chrám Sv. Mikuláše, jehož mohutná kupole a štíhlá věž jsou neodmyslitelnou součástí panoramatu Pražského hradu, je jedním z nejvyhledávanějších pražských kostelů. Patří k nejpřednějším barokním stavbám Evropy a bývá označován za nejkrásnější stavbu českého baroka. Stavěn byl v období výrazné proměny Prahy, kdy v 2. pol. 17. století dosavadní renesanční sloh byl vystřídán barokem, slohem, který reprezentoval politické a společenské změny po bitvě na Bílé hoře r. 1620 - rekatolizaci a upevněnou absolutistickou moc panovníků.



Historie stavby

Chrám Sv. Mikuláše je postaven v přirozeném centru Malé Strany, kde již v r. 1283 stál farní kostel Sv. Mikuláše a v období středověku zde bylo tržiště s románským kostelíkem Sv. Václava. Barokní výstavba celého jezuitského areálu vč. farní budovy a školy trvala od r. 1673 do r. 1752. Stavbu zahájil stavitel P. Bos, jehož krátce nato vystřídal Giovanni Domenico Orsi. Rozhodující fáze stavby začala až po r. 1702 podle nové varianty, jejíž autorství je připisováno Kryštofu Dienzehoferovi. Po jeho smrti stavbu dokončil jeho syn Kilián Ignác Dienzehofer, který navrhl unikátní řešení klenby a mohutnou kupoli, která se stala jednou z hlavních dominant Prahy. Tato změna výrazně ovlivnila nejen vzhled kostela, ale i tvář celé levobřežní části Prahy. První bohoslužby se mohly začít konat v části chrámu již r. 1711. V letech 1713 a 1715 byly dokončeny obě kaple při vchodu do kostela - kaple sv. Barbory nalevo od vstupu a protilehlá kaple sv. Anny. Stavba byla dokončena r. 1752. V témž roce byla hotova rovněž věž se zvonicí, kterou upravoval Anselmo Lurago.



Architektura

Stavba kostela Sv. Mikuláše významně přispěla k vývoji vrcholné barokní architektury. Její stavitelé využili všech charakteristických prvků tohoto slohu k posílení monumentality a dojmu dramatičnosti, expresivity a plastičnosti. Tento vnější dojem je pak zdůrazněn uvnitř za pomoci iluzivních fresek a rafinované hry světla a stínu.

Západní průčelí upoutá promyšlenou kompozicí fasády. Je tvořeno trojdílným schodištěm, přízemím, patrem a mohutným štítem římského typu. Na půdoryse je průčelí střídavě prohnuté a vypouklé a tato zvlněná křivka vyvolává pocit neklidu a pohybu hmoty. Celé průčelí je bohatě zdobeno iónskými sloupy, balkonem, štukatérskou prací a sochařskou výzdobou. Ve výklenku štítu je umístěna socha sv. Mikuláše z dílny J. B. Kohla (do r. 1711).

Jižní průčelí tvoří fasáda lodi a kupole s lucernou a ukončuje jej čtyřboká věž, stejně vysoká jako kupole. Téměř osmdesát metrů vysoká kupole je mimo jiné zdobena sochami Ignáce Františka Platzera z 2. pol. 18. stol a Roberta Platzera (po polovině 19. stol.). Ochoz kolem lucerny je zdoben kovaným zábradlím.

Severní a východní průčelí jsou méně viditelná, severní se obrací do dvora profesního domu, východní průčelí je téměř zakryto okolními měšťanskými domy.



Interiér

Interiér chrámu působí stejně dramaticky jako jeho vnější vzhled. Na hlavní loď s postranními kaplemi navazuje kněžiště s obrovskou kupolí nesenou mohutnými oblouky. Nad kaplemi se nachází průchozí tribuna, na jejíchž jednotlivých klenbách jsou namalovány iluzivní fresky. Veliká boční okna prosvětlují interiér a pomáhají dotvářet celkový dojem.

Na okázalé výzdobě se podílela celá řada vynikajících umělců období baroka. Autorem vnitřní kompozice je K. I. Dienzehofer. Rovněž hlavní oltář a pozdně barokní oltáře umístěné v apsidách trojlistého závěru jsou podle jeho předlohy.

Na výzdobu chrámu bylo použito vzácných materiálů, ozdobného zlacení a bohatého obložení umělým mramorem, který je použit i na původní dlažbě, která se dochovala v celém prostoru kostela a pochází pravděpodobně z r. 1760.

Nalevo od vchodu se nachází oválná kaple zemřelých, kaple sv. Barbory. Je bohatě zdobena umělým mramorem a zlatem od štukatéra Jan Hennevogela z Ebenbergu (do r. 1761). Stejně jako celý chrám, i zde jsou klenba a stěny pomalovány perspektivními iluzivními malbami (Adorace sv. Barbory, Josef Kramolín).

V kapli jsou dva oltáře. Oltář sv. Kříže při západní stěně pochází z doby kolem r. 1725, je dřevěný, zdobený umělým mramorem. Na nástavci se vznáší zlacená koruna jako baldachýn. Titulní obraz Kalvárie od Karla Škréty (kol. r. 1645) byl původně v dřívějším kostele Sv. Mikuláše. Oltář sv. Barbory, 1769, je dřevěný mramorovaný, zdoben zlacenými dřevořezbami od Petra Prachnera. Autorem obrazu světice přijímající kalich od anděla je Ludvík Kohl.

V protilehlé kapli sv. Anny je pozdně barokní oltář sv. Anny z r. 1771, který nese obraz Sv. rodiny se sv. Annou rovněž z původního kostela. Neznámý malíř jej namaloval asi v 70. letech 17. století.

Dále podél lodi pokračují po levé straně kaple sv. Aloise, sv. Ignáce a sv. Michaela, po pravé straně kaple sv. Kateřiny, sv. Františka Xaverského a sv. Jana Nepomuckého.

Dominující částí chrámu je hlavní loď, jejíž klenbu pokrývá freska s výjevem ze života sv. Mikuláše od Jana Lukáše Krackera z r.1760.

V podkruchtí je na klenbě namalována freska sv. Cecílie (František Xaver Palko, 1760).

Pozdně barokní varhany postavil Tomáš Schwarz v letech 1745 - 46, mezi lety 1834-35 byly vráceny do původní zvukové podoby J. Gartnerem. Díky Abbé Voglerovi se v kostele nacházejí ještě jedny varhany - chórové, od téhož stavitele, které jsou až na nepatrné zásahy v původním stavu.

Při pilířích lodi stojí pozdně barokní sochy zhotovené v letech 1755-57, představující Theodosia, sv. Konstantina, Káju (či Jana Nepomuckého) a perského krále Kýrose. Napravo před kněžištěm je plastika Ukřižovaného od J.B.Kohla (kolem r. 1720).

Kazatelna má řečniště z umělého mramoru, které je zdobeno ornamenty a množstvím zlacených řezeb z dílny R. J. Prachnera (1762-66). Jedná se o mimořádné dílo české barokní plastiky, které nemá v Čechách obdoby.

Nad kněžištěm se ve výšce vznáší freska zobrazující sv. Mikuláše s církevními otci a adoranty (F. X . Palko, 1753-54).

Před čtyřmi nosnými pilíři kupole jsou rokokové klasicizující sochy čtyř východních církevních Otců (František Ignác Platzer, 1755-69), nalevo od hl. oltáře sv. Cyril Alexandrijský, dále doprava Jan Zlatoústý, Řehoř Naziánský, Basil Veliký. Nad nimi jsou umístěny čtyři figury Ctností, Prozíravost, Spravedlnost, Umírněnost a Statečnost, zhotovené stejnou dílnou do r. 1761. Dalších osm Ctností se nachází ještě výše nad hlavami návštěvníka, mezi okny tamburu kupole. Pocházejí z doby kolem 1760.

Hlavní oltář je navržen podle předlohy Andrey Pozza a vytvořil jej v 1. čtvrtině 18. století neznámý mistr ze dřeva, zdobeného polychromií a zlacením. Na mramorové nástavbě je měděná pozlacená plastika sv. Mikuláše z r. 1765. Stejně jako další pozdně barokní výzdoba pochází z dílny I. F. Platzera. Sousoší na bocích představuje výjevy Sv. Ignác z Loyoly poráží herezi a Sv. František Xaverský obrací pohana (1765-66). Štukové postavy zobrazují sv. Václava a Víta.

Oltář Navštívení P. Marie (1761) je nalevo od hlavního oltáře. Titulní obraz namaloval Jan Lukáš Kracker, mramorová část je od Josefa Lauermanna, který se významně podílel na celkové mramorové výzdobě chrámu. Oltář je dekorován plastikami sv. Jáchyma a Anny, na volutách nástavce jsou štukové figury sv. Zikmunda a Ludmily. Soška panny Marie Foyeské je umístěna ve skřínce.

Oltář sv. Josefa v apsidě napravo od hlavního oltáře zdobí titulní obraz Smrt sv. Josefa od neznámého autora a sochy sv. Jana Křtitele, Jana Evangelisty, Vojtěcha a Prokopa. Ve skřínce jsou ostatky sv. Kája a Krispa.

Portálový oltář sv. Michaela z r. 1761 je zdoben obrazem Archanděla Michaela a dřevěnými zlacenými plastikami z dílny Richarda Jiřího Prachnera.

Ostatní oltáře jsou mramorové a dekorovány jsou rokokovými klasicizujícími zlacenými dřevořezbami z dílny I.F.Platzera (asi v letech 1760-70). Ze stejného období pochází většina obrazů.

Oltář sv. Jana Nepomuckého (1766) nese obraz světce udělujícího almužnu od Ignáce Raaba.

Pro oltář sv. Ignáce z Loyoly namaloval I. Raab obraz světce v jeskyni manreské.

Oltář sv. Františka Xaverského je zdoben velkým obrazem Smrt sv. Františka na ostrově Sanciano od F. X. Palka.

Oltář sv. Aloise (1760) má titulní velký obraz i menší obrázek sv. Judy Tadeáše od I. Raaba. Zdoben je rovněž sochami sv. Stanislava Kostky a Jana de Goto.

Na oltáři sv. Kateřiny je obraz Mystické zasnoubení sv. Kateřiny od I. Raaba a plastiky sv. Tekly a Markéty. Najdeme zde i kopii Pražského Jezulátka a drobný alabastrový krucifix s P. Marií Bolestnou od italských mistrů.

V postranních kaplích jsou umístěny zpovědnice, proti oltářům sv. Michaela a sv. Jana Nepomuckého rokokové, proti ostatním oltářům pseudobarokní.

V kostele se zachovaly i původní lavice, které pocházejí z 1. poloviny 18. století.

V přilehlé zvonici zůstal z původních čtyř zvonů jediný renesanční z r.1576 odlitý zvonařem Brikcím z Cimperka.



Nejcennější památkou dochovanou v kostele je soubor obrazů K. Škréty, které jsou vystaveny na galerii. Jedná se o tzv. Pašijový cyklus vytvořený v letech 1673-74, který byl původně umístěn v profesním domě. Soubor obsahuje 10 děl:

Kristus na hoře Olivetské / Kristus před Kaifášem / Kristus před Herodem / Kristus před Pilátem / Bičování / Korunování trpením / Ecce Homo / Ukřižování / P. Marie Bolestná / Oplakávání

 


 




Varhany v kostele sv. Mikuláše v Praze na Malostranském náměstí



V kostele sv. Mikuláše stály původně troje varhany, jejichž autorem byl laický člen řádu jezuitů frater-organifex Tomáš Schwarz. Jeho varhany zdobily interiéry i několika dalších mimopražských jezuitských kostelů. Dokladem Schwarzových výjimečných schopností a jeho největším nástrojem jsou právě velké varhany v malostranském kostele sv. Mikuláše se 3 manuály a 44 rejstříky na západní kruchtě kostela, které poprvé zazněly 10. října 1746.

Je zajímavé, že tyto varhany byly postaveny a zprovozněny v době, kdy kostel nebyl ještě zcela dokončen a hlavní loď byla uzavřena prozatímní stěnou s namalovaným iluzivním oltářem. Varhanám jistě nesvědčily i následné stavební zásahy v interiéru, např. zbourání provizorní stěny po dokončení příčného křížení lodi s kopulí a odsekání klenebních pasů pro namalování rozměrné fresky nad lodí od Lukáše Krackera (1760).

Zvukově varhany představovaly tehdy u nás obvyklý typ tzv. jihoněmeckých varhan. Za zvláštnost můžeme považovat volně stojící hrací stůl, které se tehdy začaly konstruovat místo hracích stolů zabudovaných přímo do varhanní skříně. Pro Schwarzovy varhany se stal osudným rok 1802, kdy do Prahy zavítal německý hudební teoretik abbé Jan Vogler, aby zde předvedl svůj simplifikační systém, spočívající ve zjednodušení varhanní hry - a bohužel i zvuku. Záměrem bylo, aby varhany nahradily zvuk orchestru. I když za přítomnosti tehdejších hudebních znalců sklidil abbé Vogler velký úspěch, ukázalo se, že varhany ztratily hodně na svém svébytném zvuku, pokus jim neprospěl a začalo se volat po jejich opravě.

Teprve v r.1835 se varhanář Josef Gartner pokusil vrátit varhanám jejich původní zvuk. Voglerem vyjmuté píšťaly se mezitím poztrácely, a tak bylo nutno zhotovit spoustu píšťal nových. Nicméně nástup romantismu znovu zvuk varhan pozměnil v duchu tzv. ceciliánské reformy.

V r.1904 varhanář Josef Hubička nahradil několik rejstříků vyšších stopových délek stylově nevhodnými ekválními hlasy. V této podobě varhany vydržely do další problematické rekonstrukce provedené v r.1959 pod vedením prof. J. B. Krajse. I když záměrem bylo dát varhanám původní zvukovou podobu, mělo současně dojít k rozšíření těchto varhan na obrovský nástroj se čtyřmi manuály asi jako se stalo s varhanami z r.1702 u sv. Jakuba v Praze. Z nedostatku finančních prostředků byl pořízen nový hrací stůl, odstranily se části původní mechanické traktury, ovládání tónových ventilů prováděly elektrické magnety, přidány byly nové vzdušnice pro zvětšení tónových rozsahů a provedla se chromatizace spodních oktáv.

Nicméně i přes uvedené zásahy je možné ještě počítat s pietním restaurováním celého nástroje tak, jak je dnes běžné u podobných nástrojů tohoto druhu ve světě. Třímanuálových barokních varhan je v naší republice zachováno pouze několik, a proto by si potřebnou péči zasloužily i svatomikulášské varhany.

Zatímco z velkých varhan T. Schwarze můžeme obdivovat nádhernou varhanní skříň ozdobenou hrajícím andělským chórem se zachovalým hracím stolem, jeho menší dvoumanuálové varhany s 18 rejstříky stojí v neporušeném zvukovém stavu na levém ochozu nad kaplí sv. Michala. Tyto varhany byly původně umístěny na západní galerii u oltáře P. Marie Foyenské a byly používány pro farní a školní bohoslužby. Před několika lety došlo k jejich restaurování a dnes slouží převážně koncertním účelům.

Třetí varhany od T.Schwarze byly zřejmě na pravém ochozu kostela a měly jeden manuál se 13 rejstříky. V r.1832 došlo k přenesení těchto varhan do kostela P. Marie Sněžné, kde posléze zanikly.



Jezuitské koleje a semináře měly vždy významné postavení v hudebním životě měst, a proto i v chrámu sv. Mikuláše se dbalo o vysokou úroveň hudebních produkcí při bohoslužbách. Chrámovou hudbu vždy řídili praefecti musicae z řad jezuitských kněží až do zrušení řádu Josefem II. Po nich se ujali řízení sboru a orchestru u sv. Mikuláše tehdejší význační skladatelé, např. Vincenc Mašek v letech 1795-1831 a za varhany usedali např. František Xaver Brixi před r. 1759, Karel Pitsch v letech 1832-1858 a Josef Foerster od r. 1858 do r. 1861.

Praha zároveň uctila krátce po smrti W. A. Mozarta jeho památku slavným Requiem provedeným u sv. Mikuláše členy orchestru pražského divadla.

Kina
Restaurace
Město
Umění
Výlety
Nákupy
Divadla
Sport
Loading .....
Loading .....
Loading .....
>