Roku 921 založil kníže Vratislav I. chrám ve východní části Pražského hradu. Svěcení stavby se konalo teprve v roce 925, kdy sem kníže Václav dal pohřbít svou babičku Ludmilu. V letech 974-976 vykonala sestra knížete Boleslava II. diplomatickou cestu do Říma, odkud přivezla souhlas se zřízením biskupství a prvního ženského benediktinského kláštera v Čechách, který později řídila jako abatyše. Již roku 1142 klášter poprvé vyhořel. V době posledních Přemyslovců prožíval svůj rozkvět. Znovu těžce poškozen byl za velkého požáru Pražského hradu v roce 1541.
Po opravách sloužil nějakou dobu částečně jako hradní zbrojnice, pro benediktinky bylo vybudováno nové, východní křídlo. Teprve po polovině 17. století se ještě rozšířilo. V té době také pravděpodobně architekt F. Caratti barokně upravil průčelí baziliky. Roku 1782 byl klášter zrušen a byly v něm zřízeny kasárny dělostřelectva. Právo kněžny-abatyše korunovat české královny přešlo na představenou Ústavu šlechtičen. Roku 1826 zde byl zřízen Ústav pro nápravu duchovních. V 19. století došlo k demolici abatyšina domu a k výstavbě nového kapitulního děkanství na jeho místě. Od konce 19. století probíhají průběžně opravy a archeologický výzkum celého areálu. V letech 1963 - 1974 byla budova rekonstruována pro sbírky NG. Na jaře 1976 zde veřejnosti zpřístupněna stálá expozice starého českého umění.
Národní galerie v Praze – Sbírka umění 19. století
Expozice umění 19. století v Čechách, klášter sv. Jiří na Hradčanech
Nová expozice českého malířství, sochařství a užitého umění 19. století připravovaná pro klášter sv. Jiří na Hradčanech – podobně jako předchozí expozice Sbírky umění 19. století ve Veletržním paláci – je koncipována jako názorná přehlídka všech důležitých výtvarných směrů a jejich představitelů. Cílem bude – byť v jisté obměně exponátů – opět ukázat, že se české umění vyvíjelo a úspěšně vyrovnávalo se všemi hlavními dobovými myšlenkovými a slohovými proudy tak jako v jiných zemích Evropy. Početné autorské celky, na kterých je koncepce expozice založena, přesvědčivě doloží, že ve svých vrcholech a svým specifickým způsobem je české výtvarné umění 19. století srovnatelné se vším, co tehdy vznikalo v ostatních evropských uměleckých centrech.
Pod vlivem měnících se kulturních, společenských i ekonomických poměrů procházelo české umění od konce 18. století mnoha proměnami. Podobně jako v celé Evropě tak i v Čechách se zásadním způsobem měnila komunikace mezi umělci a veřejností. Literatura, hudba, stejně jako architektura, sochařství, malířství nebo umělecké řemeslo s nástupem 19. století vyjadřovaly přání, pocity a potřeby nastupujícího a formujícího se měšťanského stavu. Podnikající buržoasie rychle bohatla, z jejích řad vycházeli nejen podnikatelé, ale také představitelé české inteligence, a tak se postupně stávala hlavním objednavatelem a mecenášem umění. Dějiny českého umění 19. století jsou tedy zároveň dějinami společnosti v Čechách té doby. Významným historickým počinem 19. století byla stavba pražského Národního divadla. Vedle toho, že měla politický význam – stala se přímo fenoménem našeho národní obrození a úsilím o svébytnost – byla také projevem kulturní a umělecké vyspělosti našeho národa 19. století. Stavba a výzdoba divadla spojila celou plejádu umělců, první uměleckou skupinu malířů a sochařů v 19. století s jasným programem a cílem. Patřili do ní J. Mařák, M. Aleš, F. Ženíšek, V. Brožík, V. Hynais, J. V. Myslbek a další.
V expozici specifickou kulturní atmosféru Čech, a především Prahy 19. století, návštěvníkům přiblížíme konfrontací obrazů a plastiky, modelů a skic k náhrobním plastikám a pomníkům, řadou malířských i sochařských podobizen předních osobností společenského a kulturního života minulého století, ale také ukázkami užitého umění. Obrazy, sochy a umělecké řemeslo svým výtvarným názorem spolu korespondují, vycházejí ze stejných myšlenek, představ a principů a ve svém souhrnu výmluvně vypovídají o době a místu svého vzniku, o společnosti a atmosféře té doby.
Expozice v klášteře sv. Jiří, na rozdíl od předcházející ve Veletržním paláci, na svém začátku potvrdí souvislost s českým uměním konce 18. století srovnáním děl N. Grunda s díly F. X. Procházky nebo Ch. Seckla s pracemi L. Kohla, ukončena bude už generací narozenou v rozmezí padesátých a šedesátých let, ukázkami raných prací autorů, např. G. Maxe, B. Knüpfera, E. K. Lišky, M. Pirnera nebo J. Schikanedera, zatímco jejich pozdní díla zase utvoří ve Veletržním paláci názornou předehru k nástupu generace 90. let (A. Slavíček, F. Kaván, J. Preisler, A. Hudeček). Tedy generace, která již řeší nové výtvarné principy a myšlenky a od svých učitelů se vědomě a programově odlišuje. Generace 90. let je pádným a v dějinách výtvarného umění uznávaným předělem mezi tradičním pojetím 19. století a moderních názorů uplatňujících se od 90. let 19. století a začátkem 20. století.
Expozice v klášteře sv. Jiří bude rozšířena o několik děl malířů a sochařů ve Veletržním paláci nezastoupených. Hojně bude doplněna plastikou (především díly J. V. Myslbeka), už proto, aby Národní galerie v Praze ukázala, jak naložila s finančními prostředky od Ministerstva kultury ČR, přidělenými na restaurování uměleckých děl po povodních. V expozici, jako překvapení, si návštěvníci budou moci prohlédnout i pár vybraných děl ze soukromého majetku, kdysi velice známých a obdivovaných.
Koncepce nové stálé expozice počítá v areálu kláštera i s rozšířenými variabilními výstavními prostory, ve kterých budou postupně veřejnosti představována další témata umění 19. století.
Naděžda Blažíčková-Horová