Archiv

V kinech probíhá silně autentický Únos (7)

2013-07-12 00:00

Po syrové exkurzi vězeňským prostředím vyplouvá Tobias Lindholm na Indický oceán, aby zaznamenal Únos.

Tobias Lindholm patří v současnosti k nejvýraznějším dánským filmovým tvůrcům. Spolu s Thomasem Vinterbergem vyrazili v loňském roce na zdrcující Hon, během něhož bez překotné manipulativnosti ukázali, jak udělá nahodilá lež z oblíbeného pedagoga štvance. Dva roky předtím sepsal Lindholm pro Vinterberga scénář filmu Submarino, drsného a depresivního příběhu dvou bratrů s nevyřešeným traumatem z dětství. V roce 2010 si šestatřicetiletý filmař také poprvé kecnul na režijní sesli děsivým dramatem z vězeňského prostředí R a ve výmluvně jednoslovných názvech pokračuje aktuálně uváděným Únosem, který opět napsal i režíroval.


Únos v traileru s českými titulky

Nemělo by překvapit, že Únosem Lindholm navazuje na observačně dokumentární estetiku předešlých snímků. Navzdory silným námětům ignoruje dramatické přikrášlování a vsází na maximální pocit autenticity, který diváka o to víc psychicky drásá. Tentokrát se zaměřil na nelítostné vyjednávání somálských pirátů, kteří násilně obsadili nákladní loď v Indickém oceánu s plánem vyloudit od vedení rozsáhlé korporace balík peněz výměnou za členy posádky. Problémem však je, že v burzovní firmě sedí ostřílení vyjednávači a Somálci budou jen těžko křičet mezi prvními kvůli povážlivě řídnoucím zásobám proviantu.

Několikaměsíční bezvýchodnost situace se tak stává hlavním zdrojem dusného, znepokojivého napětí, jelikož je jasné, že konflikt musí nějakým směrem nakonec vyhnít. Potenciálních cest, kudy zápletka může směřovat, předkládá Lindholm důmyslným způsobem celou řadu. Cíleně totiž přepíná mezi situací zevnitř a zvnějšku. Přesvědčivě ukazuje vztahové proměny na okupovaném plavidle, kde z prvotního tlaku dochází k uvolnění a po týdnech nedobrovolného, ale nutného spolužití také k jistému druhu sounáležitosti, i chladně vypočítavé prostředí kodaňských kanceláří, kde se zohledňují vedle lidských životů i finanční cifry a motivace protivníků.

Chytře vystavěný a do poslední chvíle neodhadnutelný scénář má tendenci v divákovi rezonovat i po skončení, což vychází jak z přesného vedení herců, které kamera sleduje i pár vteřin poté, co skončily dějotvorné dialogy, tak ze střídmého používání nediegetické hudby. Důraz se klade na inscenování realismu. Když se objeví hudební motiv nespadající do fikční reality postav, je hodně tlumený a pouze citlivě dokresluje scénu, než aby na sebe burácivě upoutával pozornost.

Tobias Lindholm si zkrátka udržuje auru až dokumentárně přesného pozorovatele. V Únosu se pro něho zdánlivě statický a jednotvárný průběh stává výchozím předpokladem pro navození klaustrofobické atmosféry, která se proměnlivě přelévá z moře na souš a zpět. Oproti loňskému Honu, který napsal spolu s Vinterbergem, v něm sice postrádám silnější, mnohovrstevnatější a štiplavější výpověď, pozornost si v současné nabídce kin přesto plně zaslouží.

• kino, film, thriller, drama