Archiv
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!
Toporně odtančené Tango Libre (11)
2013-07-29 22:49
Po osmi letech se Frédéric Fonteyne pustil do dalšího průzkumu vztahových permutací, tentokrát veden smyslným rytmem argentinského tance.
Belgický režisér Frédéric Fonteyne se dostal do širšího povědomí šmrncovním Pornografickým vztahem z roku 1999, ve kterém s uhrančivou citlivostí sledoval na půdorysu heterosexuálního milostného poměru možnost striktního oddělení sexu od citů. Peripetií s láskou, vnitřními frustracemi a zadržovanými emocemi se držel také o pět let později ve filmu Gillesova žena, tím však na dlouhou dobu tvůrce, který studoval televizní režii a byl v roce 2005 členem poroty na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, sesednul z režisérské židličky a lektorsky se věnoval zájemcům o herectví a natáčení.
Tango Libre se protančilo trailerem
Přemítal taktéž nad další filmovou prací, jelikož byl v jeho očích evropský trh přesycený pesimismem a těžkou, dramatickou látkou, kam více méně patřily i jeho vlastní snímky. Pánskou volenku vyhrálo Tango Libre, které si udržuje nadhled i přes to, že se převážně odehrává za mřížemi a pojednává o komplikovaném vztahovém čtyřúhelníku.
Středobodem příběhu je Alice, matka problémového mladíka, která si ráda odfrkne na tanečním kurzu argentinského tanga. Stejný způsob relaxace preferuje také ňoumovitý, nešťastný a osamělý vězeňský dozorce Jean-Christophe. Překvapivě se však setkají i mimo vymezené hodiny, jelikož Alice chodí se synem navštěvovat manžela do nápravně výchovného zařízení, kde pracuje Jean-Christophe. Jak se navíc ukáže, v káznici sedí ještě další její amant. Do zašmodrchané pavučiny mezilidských vztahů je nakonec chycen i rozpačitý dozorce, když se muklové dozví, že Alice si s bachařem občas poskočí na parketu.
Titulní jihoamerický tanec charakterizovaný vášní a emocemi metaforicky zastupuje svobodu a složitou síť romantického života ústředních postav. Obsese po smyslných krocích se totiž prodere až k tvrdým kriminálníkům, kteří se začnou pod bedlivým dohledem ostrahy a argentinského spoluvězně s tangem v krvi společně vlnit při každé volné příležitosti. Zemití chlápkové, kteří bok po boku skládají se začátečnickou toporností správně nohy, v sobě mají sympatickou dávku grotesknosti připomínající volejbalový turnaj starých kardinálů z Máme papeže! Nanniho Morettiho.
Zatímco italský filmař ale rozehrával úsměvnými situacemi depresivně skeptickou polemiku o smyslu lidského bytí, Frédéric Fonteyne si nabral několik témat, mezi nimiž nepříliš důvěryhodně přeskakuje. Alice musí z vyhroceného konfliktu vybruslit, její syn objeví zbraň a nechce se smířit s tím, že by mohl mít nového otce, Jean-Christophe tutlá své city, aby mezi vězni nerozdmýchal ještě větší rozkol. Humor spojený s tancem zde funguje spíše jako laskavá berlička než dějotvorný prvek, což podporují i naprosto zmatené dějové kotrmelce v závěru. Tango Libre přejde do čistě naivního fantazírování, kde chování postav nekoresponduje s předešlými činy, předchozí žánrové hrátky jsou zapomenuty a dosavadní přikrášlování vězeňského prostředí se nezvratně láme pod tíhou regulérního nesmyslu.
Silně rozkolísaný dojem nezachrání ani charismatický Sergi López s výraznými licousy ani Anne Paulicevich, scenáristka Tango Libre a mimochodem také životní družka belgického režiséra. Frédéric Fonteyne sice přešel k výrazně odlišnému filmu, než byl jeho kariérně přelomový Pornografický vztah nebo formálně zajímavá a silně pocitová Gillesova žena. Výraznější tvůrčí stagnace by v jeho případě však nebyla úplně na škodu.
Martin Čuřík
Sdílet tuto: