Archiv

Magická Půlnoc v Paříži (42)

2011-09-22 00:00

Už uplynula spousta let od doby, co Woodyho Allena uchvátila francouzská metropole. Tentokrát se do glorifikace Paříže pustil s pomocí filmu o zbytečném idealizování starých dobrých časů.

Paříž je krásná. Pro ty, kdo se s její líbeznou atmosférou ještě nesetkali, připravil pětasedmdesátiletý filmař hned na úvod montáž s řadou malebných záběrů snímaných převážně statickou kamerou. 190 vteřin připomene klasickou „allenovku“ Manhattan, akorát si v tomto případě obrazy vystačí s doprovodnou jazzovou hudbou. Jak se ale během prvního dialogu divák dozvídá, pro vztah spisovatele Gila se snoubenkou Inez zřejmě nebude město nad Seinou tím nejpřívětivějším místem. Do Paříže přijeli na klasickou poznávací dovolenou, ale Gila historie a krása tohoto místa uchvátila natolik, že by se sem klidně přestěhoval. Což pro Inez nepřipadá v úvahu. A její rodiče to ostatně také neschvalují.


Půlnoc v Paříži a v traileru

Zasněného Američana nebaví být neustále v centru potenciálního konfliktu, a tak se vydá sám na drobnou procházku. V jedné zapadlé uličce nasedne do postaršího vozu, který ho k jeho překvapení zaveze do 20. let 20. století. Do období, kdy byla Paříž významným centrem uměleckého života, kde bohémové nabírali inspiraci v drogách a krásných ženách. Flámování s Pablem Picassem, Ernestem Hemingwayem a Zeldou a Scottem Fitzgeraldovými je pro Gila zkrátka splněný sen. A možnost probírat plusy a mínusy své knihy s Gertrudou Steinovou už jde snad až za hranice dokonalosti. Není tedy překvapením, že do podivného vozu nastupuje a od své reality utíká stále častěji. Vyjíždí se totiž každý den, když odbije půlnoc.



Základní informace, jak cestování v čase vlastně funguje, jsou irelevantní. Není kupříkladu vysvětleno, jakým způsobem se ústřední hrdina dostává zpět. Proměna doby minulé za dobu současnou je jednou explicitně znázorněna, ale jde v podstatě o náhodu a způsob, jak si vytvořit prostor pro další vtipy. Samotný proces však posouvá děj kupředu. Když je potřeba dostat hlavního chlapíka do další etapy, objeví se krásný auťák, „něco“ důležitého se stane a Gil dojde prozření.

Tento laxnější přístup k fantastickému obsahu se dá zřejmě vysvětlit tím, že si Půlnoc v Paříži neklade vyšší ambice, než je pobavení diváka a režiséra. Woody Allen už má své majstrštyky odtočeny, a tak v posledních letech vytváří filmy hlavně pro radost. V jeho nejnovějším kousku naznačují tvůrčí pohodu také historické postavy, které Gil průběžně poznává. Nejedná se o zásadní figury z hlediska děje. Nabalují se na ně pouze různorodé srandičky, takže se zdá, jakoby Allen do filmu zakomponoval spisovatele, filmaře a malíře čistě proto, že jsou jeho oblíbení. A aby neomezoval širší diváckou skupinu, pro lehkou srozumitelnost je zveličil v duchu učebnicových informací, jak se daní bohémové chovali a co tvořili. Pro pochopení oné humornosti je samozřejmě potřeba být seznámen alespoň s elementárními základy uměleckých směrů, ale nemusíte mít načteny kompletní biografie, abyste si snímek užili.



Ačkoliv se může zdát, že předešlé řádky ohlašovaly zásadní nedostatky, vlastně se ve výsledku nejedná o významné problémy. Woody Allen patří k jedněm z mála současných režisérů, u nichž se dá aplikovat teorie režiséra-auteura. Jeho filmy jsou snadno rozeznatelné díky specifickému stylu, jak nakládá s herci (postavu, kterou by si běžně zahrál on sám, tentokrát ztvárnil Owen Wilson), jaké konstruuje dialogy, jaký používá hudební doprovod, atd. Půlnoc v Paříži spadá do žánru, který si v podstatě on sám za desítky let vytvořil, takže jde o komedii s vytříbenými rozhovory, svižným tempem, hravostí a dávkou chytrého humoru. A navíc má tato legrácka vytvořená z radosti vlastní pro radost ostatních magickou atmosféru nestárnoucí Paříže.

Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.

• kino, film, komedie, romantika, fantasy, Woody Allen