Archiv

PŘEŽÍT SVŮJ ŽIVOT: PSYCHOANALYTICKÉ VYSTŘIHOVÁNKY (2)

2011-02-17 09:52

Nejnovější film Jana Švankmajera nese podtitul psychoanalytická komedie: jde však o komedii asi natolik typickou, jako byl Otesánek typickým hororem. V surrealistických kolážích se zde hlavní hrdina honí za snovou dívkou z vlastního podvědomí a vše svým bdělým okem sleduje jeho id, kterému poněkud táhne z úst…



Po svých posledních snímcích, v nichž se Švankmajer postupně vzdaloval od vlastních animátorských kořenů směrem k hranému filmu, přichází nyní s „psychoanalytickou komedií“, natočenou technikou pro celovečerní film značně netypickou. Onu techniku, tedy techniku ploškové animace, kdy se na plátně v surrealistických kompozicích pohybují vystříhané fotografie herců, vysvětluje Švankmajer ve své filmové předmluvě (v níž i on sám vystupuje coby dvourozměrná večerníčkovitá postavička) jako z nouze ctnost, způsobenou nedostatkem financí. Toto prohlášení lze však brát z velké časti jako projev nadsázky a sebeironie, v jejichž duchu se pak nese i zbytek filmu – zvolená forma, kterou navíc v detailech doplňují záběry na ruce a obličeje živých herců, totiž ideálně odpovídá svému obsahu, v němž se prolíná sen a realita.



Hlavní hrdina Evžen (ztvárnil ho Václav Helšus, jehož určitá fyzická podobnost s režisérem jistě není náhodná) jednoho dne na ulici potká krásnou dívku, do které se zamiluje. Takové věci se stárnoucím mužům občas stávají, a potud by zápletka nikterak nevybočovala z normálu: tato scéna se však odehraje v Evženově snu. Po probuzení Evžen nicméně zjišťuje, že rozhodně nešlo o vztah na jednu noc – touží se do onoho snu stále navracet a jeho poměr ke stále unikající krásce z hlubin podvědomí postupně nabývá poněkud znepokojivých rozměrů…



Pomocí ploškové animace lze vytvořit velice působivou, děsivou atmosféru, což jistě potvrdí všichni, kteří se v dětství třásli strachy například u Zemanova Čarodějova učně. Její komický potenciál zase dávno odhalil Terry Gilliam ve svých Monty Pythonovským kolážích. Konec konců, i sám Švankmajer tuto techniku použil už například ve svém Otrantském zámku, který podobně jako Přežít svůj život v mnohém obě polohy spojuje. Je otázka, zda plyšoví medvídci, pobíhající po městě se ztopořeným penisem, jsou stále ještě komičtí, nebo už spíš děsiví.

Určitou slabinu by snad někdo mohl spatřovat v poněkud prkenných výkonech herců během zmíněných živých detailů, případně v některých postsynchronech – je ovšem otázka, nakolik by taková výtka byla oprávněná. Švankmajer totiž i živé herce používá do značné míry jako loutky a tento přístup je v podstatě konzistentním prvkem zvoleného stylu – který se, pravda, nemusí každému zamlouvat.



Ačkoliv se jedná o snímky diametrálně odlišné a těžko poměřitelné, přeci jen se nevyhnu určitému srovnání s letošním hitem Počátek (Inception), s nímž recenzovaný film spojuje zápletka ovíjející  se od vstupováním do snů. Zatímco Nolanův film má i přes svou zdánlivou složitost v podstatě poměrně jednoduchý, lineární děj, v kterém platí jasná pravidla, Švankmajer se nechává unášet ne-logikou snu, která naopak proniká i do bdělého světa, a vytváří tak strukturu, která se na jednu stranu zdánlivě nabízí k ucelenému, až banálnímu výkladu skrze psychoanalytické poučky, zároveň však není ve své podstatě zcela přeložitelná do střízlivého jazyka – jeho vnitřní struktura je vlastně daleko složitější a komplexnější než struktura Nolanova filmu, který v něčem připomíná počítačovou hru, v němž prostředí snu není tak pevně zakódováno a který by se v zásadě mohl odehrávat třeba ve virtuální realitě nebo na cizí planetě. Švankmajer zkrátka daleko lépe rozumí tomu, co je to sen.



Sám Švankmajer přiznává, že úvodní pasáž je úryvkem z jeho vlastního snu, který pak rozvinul do podoby celovečerního filmu. Snad i díky tomu je snová logika ve formě i obsahu jaksi fundamentálně zakódována – cesta za poznáním vlastního nitra je však zároveň pojata s nadhledem, neobyčejně hravým způsobem, který šikovně využívá napětí mezi „vážnou“ psychoanalýzou a jejím doslovným výkladem.

Přežít svůj život patří nejspíš spolu s Otesánkem mezi režisérovy nejdiváčtější a nejsrozumitelnější filmy. A ačkoliv označení komedie je zde nutno chápat s podobnou rezervou jako označení horor u Otesánka, je tento poslední Švankmajerův film zřejmě i jeho filmem nejvtipnějším.



Že pojem „divácký“ je u Švankmajera dosti relativní a že rozhodně nejde film pro každého, snad naznačila i novinářská projekce, na které jeden z kolegů usnul a svým chrápáním tak vytvořil svébytný komentář k ději, jenž se z velké části odehrává během spánku hlavního hrdiny. Nejeden divák by v tom nejspíš mohl spatřovat důsledek oprávněného znudění z dosebezahleděného, manýristického díla. Ovšem ten, kdo je naladěn na podobnou vlnu jako režisér, v tom jistě mohl vidět docela zábavnou shodu okolností a logicky se začal zabývat myšlenkou, co onen spící recenzent tiskl mezi zuby…

Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.



Foto Bontonfilm

• kino, film, animovaný film, komedie, drama, Jan Švankmajer