Archiv

Pina: Tančete, jinak jste ztraceni! (5)

2013-01-30 11:32

Nespoután lidskými komunikačními a etickými konvencemi, bourá jazykové bariéry, může oslnit, zazářit, pomáhat i ničit. Hřeje a hladí, spílá i křičí – je to oheň i voda, vzduch i země. Tanec je život.

Pro někoho ale také nepochopitelný rozmar, pro druhého třeba hezká podívaná, ale pro dalšího zásadní životní potřeba. A hlavně těm druhým a třetím je určena Pina, první evropský 3D film, jež byl natočen jako pocta německé taneční choreografce Pině Bausch.



Film byl nejprve zamýšlen jako společný projekt dvou přátel – režiséra Wima Wenderse a právě choreografky Piny Bausch, jež od konce sedmdesátých let minulého století  stála v čele souboru německého divadla Tanztheatre Wuppertall. Oba umělce spojovala dohromady především stejná generační zkušenost a také vzájemný respekt k tvorbě druhého. Svůj společný záměr – zdokumentovat práci na výjimečných tanečních choreografiích, však již nestihli uskutečnit. Během hledání vhodného konceptu pro film došlo totiž bohužel ke smutné události – na samém počátku příprav na natáčení v červnu 2009 slavná německá choreografka zemřela.



Rozsáhlé dílo – přes třicet let práce s tanečníky, z nichž někteří působí v souboru od jeho založení a desítky choreografií, jež zásadním způsobem ovlivnily vývoj tance a divadla poslední třetiny 20. století. Wenders měl před sebou nakonec mnohem větší práci, než si prve myslel – ležela před ním hlavně otázka, jak natočit film „o ní bez ní“?



Jenomže po Pině zůstalo nejen velké teoretické dílo zapsané v její hlavě, ale především celá její „škola“ – tanečníci, jež si pamatovali nejlépe způsob práce ženy, která je přes 30 let vedla po tanečním parketu. Právě oni se tak po její smrti stali tím pravým materiálem, jež mohl o umělkyni předat určitou výpověd. Při hledání vhodného konceptu filmu vyhrála tedy nakonec polodokumentární forma, jež vlastně nakonec funguje velice dobře – je to jakýsi oficiálně posmrtně udělený hold její tvorbě.



Režisér dokumentuje především výpovědi – vzpomínání jednotlivých tanečníků, k tomu využívá některých archivních záběrů a ve specifických prostředích inscenuje také její nejznámější choreografie: Café Müller, Svěcení jara, Vallmod a Kontakthof. Tanečníci vzpomínají na Pininu osobnost, na její způsob práce, umění komunikace s velkou skupinou tanečníků a na to, jak je vlastně zásadním způsobem ovlivnila.



Tančeme, tančeme, jinak jsme ztraceni!

A jaká teda Pina vlastně byla? Jistá v rozhodnutí, přímá, stručná a výstižná? Filmovým okem nahlédnete do velkého tanečního světa a dostanete určitý obraz o umělkyni, jež dokázala klidně jen dvěma stručnými slovy, nehybně sedící za stolkem, rozproudit krev v žilách více než 20 tanečnic a tanečníků. Máte možnost uvědomit si, jak náročná práce choreografky může být, ale na další otázky nedostanete jednoznačné odpovědi. Těmi už je jedině sám tanec. Pokud sami tančíte, nebo jste aspoň trochu tanečně citliví, můžete se díky technologii 3D a opravdu famózním záběrům tance v exteriérech přenést z kinosálu doslova přímo na plátno a na chvíli pocítit, že máte neskutečnou potřebu se roztančit s nimi.



Ale i přes efektní trojrozměrnost obrazu, je to stále „jen“ film. Pokud byste si chtěli tanec opravdu zažít na vlastní kůži, musíte se do něj opravdu pustit sami. Je to řeč těla, jazyk, který má svá specifická pravidla. Je to radost z těla, je to hra, je to způsob odreagování nebo i celý způsob života. Je na každém, ze které strany svůj přístup k tanci uchopí.

Podtitul filmu ale jasně říká: Tančete, nebo budete ztraceni!

Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.

• film, kino, drama, tanec