Občan Havel přikuluje: Pivo a paradoxy

2009-11-16 12:27

Jan a Adam Novákovi se ve volném pokračování svého čtyři roky starého dokumentu Občan Havel jede na dovolenou vracejí k normalizačním absurditám disidentského života. Tentokrát se zaměřují na období, kdy Havel pracoval jako dělník v pivovaru a přikuloval sudy, a ve vtipné a místy i mrazivé koláži odhalují paradoxy, které ho inspirovaly k napsání slavné hry Audience.

Kvůli nedávnému dokumentu Občan Havel může být název filmu Občan Havel přikuluje poněkud zavádějící. Se snímkem o Havlově presidentování má sice společnou hlavní postavu – zachycuje ji však ve zcela jiném životním období a především se zásadně liší svým tvůrčím přístupem. Navazuje totiž na dokumentárně-špionážní grotesku z roku 2007, ve které Jan Novák rekonstruoval cestu ostře sledovaného disidenta na dovolenou, a na konkrétní situaci tak velmi dobře zachytil absurdní atmosféru tehdejší doby – doby, kdy i absurdní dramatici jako Havel psali téměř realistické hry.
 

Nyní Novák spolu se svým synem volí podobný postup: jako výchozí bod si tentokrát zvolili krátké období v polovině 70. let, ve kterém Havel nastoupil jako pomocní dělník do pivovaru, aby jej StB nemohla nařknout z příživnictví. Od počátku absurdní situace, kdy světově uznávaný dramatik přijíždí k branám pivovaru v mercedesu, aby pak v montérkách přikuloval sudy značky Krakonoš, skýtá Novákovým vděčný materiál.
 

Občan Havel přikuluje...

Kombinují výpovědi Havlových pivovarských kolegů, kteří popisují každodenní chod pivovaru, se svědectvími byvších disidentů i bývalých příslušníků Státní bezpečnosti. Novákovi – někdejšímu emigrantovi, který život v zakletém normalizačním státě na vlastní kůži nezažil – se daří do filmu přenést pocit údivu nad tím, že něco takového se kdysi mohlo dít, a co hůř, bylo snad pokládáno za samozřejmé.
 

Z dovedně poskládané mozaiky občas zamrazí, když si uvědomíme, že se stále díváme na dokument, ale častěji dnes již – snad bohudík – vyvolá pobavený úsměv. Pro pamětníky možná mnohé nebude překvapením, ovšem mladší diváci, kteří se na minulost budou dívat podobnou optikou jako Novák-emigrant, mohou brát jeho dokument jako svého druhu absurdní komedii.
 

Vyznění napomáhá vtipný střih, kdy jsou vedle sebe stavěny často zcela protichůdné výpovědi. „To byla lehká práce, on to jen tak postrčil,“ odpovídá Havlův někdejší nadřízený, na otázku, co je to vlastně to „přikulování“. „To byla pořádná dřina, takovej plnej sud, to není žádná sranda,“ vzpomíná v dalším záběru Havlův bývalý kolega. Estébáci se vykrucují a tváří se jako nevinné malé ryby: „Vždyť já ho za celou dobu snad ani neviděl,“ říká jeden z nich. „Docela by mě zajímalo, jak vlastně vypadá.“
 

Účastnicí vzpomínají na pivovarskou aféru, kdy se ve sklepě našlo amatérsky nainstalované odposlouchávací nařízení a kameraman Milota zase přidává svoji oblíbenou historku o policejním zátahu, který se stal nechtěnou součástí představení bytového divadla. Jako svého druhu komentář se dokumentem prolínají úryvky ze hry Audience.
 

Pro neznalé snad stojí za to připomenout, že Audience se točí kolem návštěvy disidenta a pivovarského dělníka Vaňka u jeho nadřízeného, sládka, který si chce ušetřit práci a žádá ho, zda by sám na sebe nemohl psát udání. Novákových dokument snad není ohromujícím, „velkoformátovým“ dokumentem, který by člověku vyrazil dech, ani neodhaluje nic, co by jen trochu obeznámenější divák dosud nevěděl. Ve zkratce se mu však skvěle daří odhalit onoho absurdního ducha doby, v níž se zmíněná zápletka mohla zcela přirozeně odehrát.
 

Místa a časy projekcí najdete tady
 

foto: HCE