Skrýt výsledky vyhledávání
rss feed

Home page – Kina – Art House

Archiv
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

NIC PROTI NIČEMU: AUTENTICITA VS. FALEŠ

2011-10-13 00:00

Nesnesitelně dlouhé homevideo, nebo nebývale svěží závan v zatuchlých vodách české kinematografie? Nejednoho diváka nejspíš již od prvního záběru odradí roztřesený obraz ruční kamery – zároveň si však nová komedie Petra Marka jistě najde (spíš nevelkou) skupinu věrných fanoušků, pro které bude důkazem, že za pár dní můžete s partou kamarádů natočit v zapadlém kempu dobrý film.



V souvislosti s Ničím proti ničemu se samozřejmě nelze ubránit srovnání s manifestem Dogma 95. Kromě na první pohled zjevných společných rysů jako je ruční kamera a digitální obraz v nízkém rozlišení je zde především příběh, který se točí kolem uzavřené skupinky lidí izolovaných na jednom místě  (podobně jako třeba v Rodinné oslavě či Král je živ) – což je pochopitelně poměrně snadný způsob, jak s omezenými prostředky vybudovat napětí a rozehrát absurdní situace, které se rodí z mezilidských vztahů a interakcí.

V Markově snímku jsou onou skupinkou účastníci setkání třicátníků, které spojuje (či by měl spojovat) fakt, že byli jako děti adoptovaní. Na ubytovnu v polozapomenutém kempu Jordán se jednoho podzimního víkendu sjíždí různorodá sestava lidí, jejichž představy o setkání se v mnohém rozcházejí. Ve středu dění přitom stojí především pár mladých manželů, kteří se rozhodli pod falešnou identitou předstírat, že také prošli adopcí, aby dřív, něž se sami rozhodnou adoptovat dítě, zjistili, jaký člověk by z takového dítěte mohl vyrůst. Jak se postupně, ukazuje, nejsou jedinými, kdo něco skrývá…



Bez ohledu na vnější podobnosti s „dogmatickými“ snímky jsou ovšem na poetice Ničeho proti ničemu patrné odlišné kořeny. Zatímco Dogma 95 bylo pokusem režisérů, kteří se snažili dát filmu nový impuls očištěním od zbytečného balastu, Nic proti ničemu vyrůstá velkou měrou z podhoubí divadelní improvizace a nadšeneckého, amatérského – ač poučeného – filmařství.



Ačkoliv oproti předchozím formálně experimentujícím režisérovým snímkům je tento vyprávěn vcelku tradičně, rozhodně nejde o film, který by se za každou cenu snažil tvářit realisticky – jak by snad někdo mohl očekávat na základě „autentizujícího“ způsobu natáčení, který má blízko k dokumentu. Hereckou sestavu tvoří členové divadelního souboru LÁHOR/Soundsystem, jehož členem je i sám režisér, a tvůrci snímku vtiskli humor, který je vlastní i dřívějším počinům tohoto sdružení. Ve svém civilním herectví, které působí dojmem částečné improvizace, a zároveň v ironickém odstupu má Nic proti ničemu blízko například k britskému seriálu Kancl, kterému se blíží také až nesnesitelnou trapností některých scén – a ovšem, i zde se často schůzuje (zakládá se občanské sdružení) a velká část dialogů se odehrává kolem stolu.

Nejsem fanouškem roztřesených obrazů, s vděčností bych v kině přijal přeci jen větší optický komfort a musím přiznat, že zpočátku pro mne bylo poněkud obtížně soustředit pozornost. Nenápadně budované vnitřní napětí ovšem ty z otevřenějších diváků postupně vtáhne do děje, s vážnou tváří pronášené a jakoby mimochodem zaznamenané rozhovory vyloudí nejprve úsměv a poté smích a technické nedostatky začneme vnímat jako přirozenou součást díla. Právě přirozenost je zde nicméně formálně i obsahově tematizována. Zdánlivě bezprostřední, nenápadné herecké projevy v sobě sice mají velký díl přirozenosti, ve svém důsledku je to ovšem spíše jakási hra na přirozenost: tak jako jednotliví účastníci setkání, jež snad bylo původně zamýšleno jako důvěrné setkání lidí s podobným osudem, hrají své role tu více tu méně vzdálené autenticitě.



Motiv přetvářky, upřímnosti a otevřenosti se projevuje i v jedné z ústředních zápletek, která se promítla i do podtitulu filmu: Komedie o falešném pedofilovi. Zdánlivý moment největší otevřenosti a upřímnosti je vlastně okamžikem největší falše.

Bylo by asi marné kochat se nadějí, že po Markově vzoru se náhle vynoří desítky ultranízkonákladových filmů podobných kvalit. Ale přeci jde o krásný a inspirující příklad toho, že to, jak režisér dokáže přemýšlet o zvolené látce, může být v některých případech stále ještě důležitější než to, zda na ni dokáže získat grant.

Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.

Vratislav Kadlec

Komentáře (0)

Přidat komentář

Pole není vyplněno nebo obsahuje nepřípustné symboly.
Jméno: E-mail:
Komentář:
  Hlásit nové komentáře.
>