Archiv

Smutný film o konci světa (8)

2013-01-30 11:21

Melancholii Larse von Triera už asi nikdo neodpáře skandální nálepku, kterou dánský režisér na svůj zatím poslední film nalepil díky nejapným řečem o nacistech. Na jedné straně tak sice vyvolal obrovské pohoršení, na straně druhé tím ale svému melodramatu zaručil celkem slušnou pozornost.



Je totiž otázka, nakolik by si ji Melancholia byla schopná získat sama o sobě. Von Trier, enfant terrible evropského filmu, se proslavil temnými snímky jako jsou Prvek zločinu, Dogville či Antikrist a jemná, vztahová a mírně zvráceným způsobem přívětivá Melancholia ničím neodpovídá tomu, na co jsme u von Triera zvyklí. A i přestože jde vlastně o apokalyptický film, který popisuje poslední dny života na zemi, chybí mu pořádný tahák, bomba, kontroverze, něco co by překračovalo konvence, to co von Trier tolik umí a co zajišťuje jeho filmům diváky.



Abychom si dobře rozuměli, Melancholia je velkolepá - její výprava Vás usadí už během prvních minut, kdy von Trier dopředu představuje klíčové momenty svého příběhu. Superzpomalené záběry působí jako plastické obrazy, jejichž dramatičnost podtrhuje dodatečné dobarvení a dunivá hudba z opery Tristan a Isolda od Richarda Wagnera. Po této monumentální úvodní sekvenci, kdy von Trier dopředu ukáže, že svět tentokrát opravdu nikdo nezachrání, začíná film samotný a my diváci, dopředu poučení, jak to dopadne,  se můžeme plně soustředit na jemné předivo vztahů, o které jde v Melancholii především.  Hlavními postavami jsou sestry Justine (Kirsten Dunst) a Claire (Charlotte Gainsbourg), rozdílné jako noc a den a mající přitom tolik společného. Melancholie se vlastně půlí na dva díly - první se věnuje Justine, melancholické, depresívní a psychicky nemocné reklamní textařce, jež se právě vdala a snaží se přežít náročnou svatební oslavu - druhá část pak patří Claire, vdané za škrobeného boháče, jež obětavě pečuje o svého malého syna i nemocnou sestru a již upřímně děsí pomyšlení na to, že všechno, co tolik miluje zničí blížící se planeta, v jejíž dráze bohužel stojí Země.



Melancholia je psychologickým rozborem obou sester, které spojuje právě smutek. Justine trpí onou nepopsatelnou melancholií, která provází každou  depresi, je zhnusená ze světa kolem sebe a má opravdu co dělat, aby se udržela na uzdě. To všechno von Trier poctivě ukazuje na příkladu svatební hostiny. Ta je ale snad až moc dlouhá, co Justine vadí a proč, pochopíte velice dobře už po půl hodině, ještě jednou tak dlouho Vás ale bude von Trier jejími zhnusenými pocity zahlcovat, abyste i Vy naplno pocítili marnost bytí. Oproti tomu stojí ryzí touha Claire po životě, který jí ale utíká mezi prsty a ona tomu neumí zabránit.



Třebaže má Melancholia doopravdy působivé exteriéry, je to v podstatě velice komorní dílo, s omezeným počtem postav i dějů. Jejím cílem je  pravděpodobně přenést na diváky nefalšovaný pocit prázdnoty, který dokonalá výprava jen podtrhuje. U von Triera si ale nemůžeme být nikdy ničím jisti.

Díky nepěkným výrokům o pseudosympatiích k nacismu připravil Melancholii o možnost stát se nejlepším filmem letošního festivalu v Cannes. Úspěch se od něj čekal jaksi automaticky, ovšem rozvířená kontroverze jistě přiláká více zvědavých diváků než intelektuální ocenění zlatou palmou. Jak už jsem napsala, pořádné lákadlo Melancholii chybí, propagační slogan “Překrásný film o konci světa” jež příliš klubový. Ovšem Melancholia v Cannes naprázdno nevyšla, cenu za nejlepší herečku si odnesla Kirsten Dunst. Charlotte Gainsbourg ji dostala už za Antikrista.

Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.

• kino, filmy, drama, sci-fi, thriller, Lars von Trier