Archiv

Lincoln je filmovým ekvivalentem prezidentského památníku (8)

2013-01-24 11:23

Zrušit otroctví, Yay or Nay? O to běží v politické hře šestnáctého amerického prezidenta, jehož osobnost glorifikuje Steven Spielberg.

Jak elegantně demonstruje několik scén filmu Lincoln, intrikánské metody byly v devatenáctém století rutinním způsobem, jak protlačit politickým aparátem změny v zákonech. A to i takové, které měnily dějiny. Poslední dílo Stevena Spielberga, jež se bude 24. února pokoušet převést 12 oscarových nominací na zlaté sošky, se nesnaží mapovat život vousaté legendy americké historie. Popisuje výhradně období čtyř měsíců Lincolnova prezidentování, během kterých byl propasírován Kongresem 13. dodatek k Ústavě neboli definitivní osvobození otroků.



Úkol to byl nepřekvapivě komplikovaný. Někteří poslanci jsou pro, někteří proti a další jen bezpáteřně žmoulají tužku a nevědí, kam se přidat. Lincoln má na své straně trojici vyjednávačů, kteří bez skrupulí nahazují do politické říčky macaté udice a zpět vytahují pozitivní hlasy. Není ale potřeba vědět, jak se jednotliví participanti jmenují, i když jsou jich desítky. Ve výsledku jde o vyobrazení hlavního vizionáře, člověka přesvědčeného o své pravdě a oddaného svému názoru natolik, že na svoji stranu přitáhne jakýmikoliv fintami dostatečný počet přívrženců a stane se legendou.


Trailer s českými titulky

Alespoň takovým způsobem s Lincolnem nakládá Steven Spielberg, jehož filmový náhled na milovaného amerického lídra osciluje mezi mýtem a historickou postavou. Jsou sice zobrazeny nekalé praktiky, rodinné trable i jistá vnitřní nejistota, výrazně však dominuje obraz rozvážného, sebejistého a lingvisticky zdatného státníka, který hodlá pomoci co největšímu počtu lidí. Není prostor na pochyby, že prezidentovy kroky předznamenávají příznivý obrat budoucích událostí.'



Zatímco v reálu neměl Lincoln v otázkách otroctví zcela jednoznačný názor, v dvouapůlhodinovém dramatu ho Spielberg od začátku patriotisticky považuje za toho, kdo se zapsal do učebnic dějepisu a získal osvobozením otroků status nadčlověka. Umisťuje ho do slunečních paprsků, kde z jeho postavy světlo tesá nedotknutelnou siluetu. V momentě schválení 13. dodatku nepřihlížíme konečnému verdiktu, nýbrž se obraz přesouvá do prezidentovy pracovny, kde Lincoln vstupuje do jasné záře za závěsy a otevírá okno, čímž symbolicky nabývá ikonického postavení.



Lincoln je jak narativně, tak formálně akademicky vypulírovaným kusem filmařiny, herecky přesně vedeným a perfekcionisticky ztvárněným. Povinnou zmínku si samozřejmě zaslouží Daniel Day-Lewis, jehož pomalá dikce funguje během dlouhých a vážných promluv na jeden záběr stejně dobře jako v případě zábavných historek vyprávěných na odlehčení.



 „Odjakživa jsem chtěl vyprávět Lincolnův příběh. Je jednou z nejvíce strhujících postav historie i mého života,“ říká Spielberg. Sen si splnil. Vyhnul se patetismu, ale záměrně se na Lincolna dívá optikou, která nenabízí výraznou možnost konfrontace. Snímek je zkrátka filmovým ekvivalentem Lincolnova památníku, upřímnou poklonou šestnáctému americkému prezidentovi.

• kino, film, životopisný, historický, válečné drama, Steven Spielberg