Skrýt výsledky vyhledávání
Archiv
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

Kawasakiho růže: trny minulosti

2009-12-22 00:00

Příznivci pelíškovského retrosentimentu budou možná zklamáni, ale pravda je taková, že Hřebejk s Jarchovským se tentokrát rozhodli natočit čistokrevné drama bez zaoblených hran, Jaroslava Duška a útěšného humoru – a povedlo se jim to skvěle. Příběh o vinách vystupujících z minulosti je dost možná jejich zatím nejlepším filmem.

Snímek samotný se sice odehrává v současnosti, jeho tématem je však opět, tak jako v řadě Hřebejkových filmů, nedávná česká minulost. Nicméně podobně jako se tvůrci v tomto případě rozhodli rozloučit se s divácky vděčným komediálním laděním, i formálně se záměrně distancují od svých předchozích snímků.

Do minulosti – tentokrát té normalizační, v níž se sice většinou nehrálo o život, ale jež byla stále ještě plná estébáků, kteří típali cigarety o rozvraceče republiky – se tedy vracíme jen nepřímo, ve výpovědích svědků. Ti postupně skládají obraz o tom, co se kdysi stalo, tak jako složité japonské origami z názvu filmu. Popudem k těmto zpovědím se v příběhu stává dokument, který o významném psychiatrovi a někdejším zasloužilém disidentovi Pavlovi (Martin Huba) natáčí televizní štáb – odtud také pramení částečně dokumentární stylizace některých pasáží. Ty zcela přirozeně dokreslují drama odehrávající se v přítomnosti, kde na povrch vyplouvají dávná morální selhání.

Za začátku to vypadá, že zápletka se bude splétat okolo zvukaře Luďka (Milan Mikulčík), který je členem už zmíněného televizního štábu, a Luďkovy manželky Lucie (Lenka Vlasáková), která je shodou okolností dcerou zmíněného disidenta. Postupně se však ukazuje, že to podstatné, o co v příběhu kráčí, se odehrálo ještě před Luciiným narozením a týká se to především jejích rodičů. Rodinný půdorys, na němž se minulost vyjevuje nikoliv jako abstraktní konflikt národní paměti, ale jako zcela osobní, individuální problém, však zůstává – i když se v jednu chvíli nečekaně rozroste o další postavu.

Ve vesměs dobrém hereckém obsazení se nesetkáme s žádnými z klasických „hřebejkovských“ tváří. Překvapením je poměrně velký part emigranta-sochaře Bořka, kterého si zahrál neherec, emigrant-fotograf Antonín Kratochvíl – nerozehrává přirozeně nijak ohromující rejstřík výrazů, konzistentně však doplňuje „dokumentárně“ zabarvenou formu a bez problémů zapadá mezi ostatní, vesměs civilně pojaté herecké výkony. V těch snad ruší jen poněkud nepřesvědčivý Mikulčíkův Luděk, který jakožto Pavlův psychicky lehce rozvrkočený zeď odpálí rozbušku dávných vin.

Dvacet let po Listopadu stále není mnoho snímků, které by se těmito vinami s vážnou tváří zabývaly na velkém plátně, což přidává Kawasakiho růži body už jaksi a priory. Snímek tak naštěstí činí svrchovanou formou, která by snad mohla téma přiblížit i generaci, jež tak jako vnuci filmového estébáka Kafky vnímá normalizaci již jen jako nezáživnou kapitolu z dějepisu. Převyprávěná synopse skutečně nemusí vyvolávat dojem strhujícího dramatu – o to víc však překvapí, nakolik pak příběh samotný dokáže diváka vtáhnout.

Podle vyjádření tvůrců se scénář neinspiroval žádným konkrétním osudem – v souvislosti s tématem si však nelze nevzpomenout například na případy Jažky Skalníka či Milana Kundery z poslední doby, které poukázaly na to, že česká společnost stále ještě není schopna věcně a s odstupem diskutovat o vlastní minulosti. Pokud právě Hřebejkův a Jarchovského film k tolik potřebné reflexi přispěje, bude to jen dobře. Jen kvůli tomu bych vás ale nejspíš neposílal do kina – vydejte se tam, abyste viděli skvělý film.

Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.













Foto Karel Kučera
BontonFilm
 

Vratislav Kadlec

Komentáře (0)

Přidat komentář

Pole není vyplněno nebo obsahuje nepřípustné symboly.
Jméno: E-mail:
Komentář:
  Hlásit nové komentáře.
>