Archiv

Černá vdova odpálila děti i manželovu důvěru (109)

2013-08-06 13:03

Snímek Ziada Doueiriho prozradí, proč je vhodné svěřit ženě sebevražedný útok, problematiku atentátů však do hloubky nezkoumá.


Filmy zabývající se náboženským fanatismem, teroristickými útoky a izraelsko-palestinským konfliktem si takřka automaticky zadělávají na kontroverzi a plamennou rétoriku zainteresovaných skupin. Distributoři se vyhrocených názorů rádi chytají, jelikož s jejich pomocí snadno rozvedou propagaci ožehavého titulu. Ráj hned teď z roku 2005 bojoval například s peticí, kterou podepsaní žádali o stáhnutí snímku z oscarových nominací, protože údajně oslavoval palestinské atentátníky. S aktuálně uváděnou Černou vdovou se pro změnu táhne pověst filmu, který byl zakázán na Blízkém východě, a tak ho libanonský režisér Ziad Doueiri nemůže promítat ani ve své domovině. Důvod? Doueiri natáčel adaptaci knihy alžírského spisovatele Yasmina Khadraua mimo jiné v Izraeli, čímž překročil zákon.


Trailerová pátrání po činech Černé vdovy

Proti vědomému porušení se těžko odvolává, přestože by se z obsahové stránky dal Černé vdově těžko přiřknout štempl „kontroverzní“. Doueiri, který v letech 1987 až 1997 pracoval za kamerou filmů Quentina Tarantina, totiž výbušným tématem kličkuje s obezřetnou nestranností. V úvodní části představuje úspěšného arabského chirurga Amina Jaafariho, jehož talent dávat tělesné schránky dohromady bez ohledu na náboženské vyznání a geografické preference majitelů mu umožnil pracovat na lukrativní pozici v telavivské nemocnici. Modernímu Arabovi, který obdržel izraelské občanství, se ale rozsype svět v okamžiku, kdy mu policie ukáže k identifikaci torzo manželky s obviněním, že šlo pravděpodobně o sebevražednou atentátnici.

Nevěřícné zavrhnutí přechází pod návalem důkazů do zdrcujícího akceptování, že společné roky byly pouze iluzorním vztahem bez skutečného porozumění. Zatímco Amin je tedy v příběhu doktorem, jenž pod Hippokratovou přísahou zachraňuje životy, jeho žena preferovala přesný opak, když detonací smetla mimo jiné i několik dětí. Právě v zahajovacím přiblížení náhlé bezradnosti z objeveného dvojího života je Černá vdova nejpůsobivější. Poklidné uvedení do situace se intenzivními výslechy a flashbackovým vzpomínáním mění ve vypjaté drama, které táhne především komplexní výkon Aliho Sulimana v ústřední roli.

Následná honba za skutečnými motivacemi však nesmaže navzdory zručnému zpracování a několika silně emočním scénám dojem, že byly nejpodstatnější myšlenky nastolené v koncentrované podobě hned v úvodu a podrobnější rozbor jim spíše ubližuje, respektive nepřináší objevnější myšlenky, než k jakým by se divák dobral vlastní interpretací. Černá vdova není primárně politickým filmem, ani si nedává za cíl detailně zkoumat ideologii chodících bomb. Namísto analyzování a odůvodňování teroristických útoků se Doueiri zaměřuje na nábožensky neutrální tajemství ukrývaná před nejbližšími a vyrovnávání se s nimi. Což je v souvislosti s použitým tématem ozvláštňující přístup, který disponuje množstvím přesahů. Na jejich rozvedení by ale divák čekal marně.

• film, kino, drama