Archiv

Bůh masakru je vcelku atraktivní cvičení

2012-01-26 00:00

Roman Polanski, Kate Winslet, Jodie Foster, Christoph Waltz a John C. Reilly se baví. A jejich bavením se dá bavit taktéž.


Nejnovější snímek Romana Polanskiho (Čínská čtvrt, Rosemary má dětátko, Muž ve stínu) si nedává za cíl překvapovat diváka vyprávěnými událostmi. Jde o převedení úspěšné a stejnojmenné divadelní hry, která se v hojné míře uvádí i v podání českých herců. Kdo ji viděl, je samozřejmě obeznámen s průběhem, jelikož na plátně dějová linie nedoznala nijak radikálních změn. Z principu však ústřední premisu vytuší i nováček. Centrální jsou dva páry rodičů, jejichž cesty se nedobrovolně protnou kvůli synům. Jeden klučina udeřil druhého klackem a vyrazil mu několik zubů. Kvůli pojišťovně se tedy dospěláci setkávají v domě „oběti“, aby vyplnili potřebné papíry a v poklidu si vyjasnili nehodu svých ratolestí.



Rutinní záležitost civilizovaných lidí se po pár desítkách minut transformuje do odhalování vlastního nitra a ošklivých výtek vůči svému partnerovi a novým známým. I dospělí se holt s  pomocí alkoholu mohou stát dětmi a hlásat vše, co si myslí, bez ohledu na společenskou, kulturní a politickou nezávadnost. Akorát u dětí se vzpomínky na minulé trable smažou rychleji a čistěji.


Bůh masakru v traileru

Předloha z divadelních prken je očividná. Necelých osmdesát minut se s výjimkou prvního a posledního záběru odehrává výhradně v jednom bytě s několika odskočeními na chodbu a ústřední hereckou čtveřici od dialogů nevyrušuje nic jiného než pravidelné vyzvánění telefonu. Osobě na druhé straně mobilního aparátu přitom není nikdy rozumět. S původem Boha masakru poté souvisí hlavní výhody i nedokonalosti.



Ohromným přínosem je samozřejmě možnost sledovat herecké hvězdy z blízka. Kate Winslet, Jodie Foster, Christoph Waltz i John C. Reilly jsou bezvadní, a tak potěší možnost vychutnávat si drobné nuance v jejich tvářích. Leckdy na nich totiž stojí celé fórky. Kupříkladu Waltz v pozici neustále vyrušovaného právníka dává drobným pousmáním mnoha větám jasný ironický kontext. Chování jednotlivých charakterů se navíc sympaticky váže k jejich pracovním a sociálním zkušenostem, o nichž je divák průběžně informován.



Na druhou stranu jde ale stále o hru pro médium, které funguje na jiných pravidlech než film. Během konverzačních přestřelek jsou jasně patrné scenáristické vějičky, díky nimž se aktéři nerozutečou každý po svém, ale stále zůstávají v bytě. Bůh masakru se přitom snaží působit jako reálný svět (postavy mají standardní zaměstnání i problémy a odkazují k současným potížím našeho světa), kde události sledujeme v nepřerušovaném časovém sledu. Běžně by ale setkání za daných okolností skončilo velmi brzy, případně by se postavám těžko rozvázal jazyk po pár minutách od vypití první sklenky whisky. Některé rozhovory jsou tvořeny pro expresivní divadelní vyjádření, nikoliv pro vyjádření civilní.



Zdá se, že si Polanski s herci zatrénovali před kamerou a za ní, přičemž je příjemné jejich počínání sledovat. Na rozhodnutí každého přesto je, zdali se vyplatí upřednostnit původní divadelní hru, která by obecně vzato měla přinést intenzivnější prožitek, nebo verzi na plátně, kde chybí citelnější invence.

Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.

• kino, film, Roman Polanski, Kate Winslet, Jodie Foster, komedie, drama