Agora má křesťana za magora (5)

2011-01-06 10:37

Egypt pod římskou nadvládou rozhodně nebyl ve čtvrtém století po Kristu mírumilovnou destinací.

Ačkoliv většině jméno Alejandro Amenábar řekne asi tolik co dentoalveolární absces, stačí se podívat do filmografie tohoto Španěla, aby bylo trochu jasněji. Najít se u něho dá kupříkladu velmi působivý horor Ti druzí, kde se hutnou atmosférou prokousávala Nicole Kidmanová, nebo existencionální Hlas moře, který získal Oscara v kategorii Cizojazyčný film. Amenábarova tvorba nespadá k nudné rutinně. Jeho kousky se s jistým režijním vedením zabývají především psychologií, ale s přehledem se pouští i do všemožných fantasmagorií. Ambicióznost přitom nechybí ani nejnovější Agoře.

Oficiální trailer k Agoře

Objevují se zde dva ústřední motivy. Tím prvním je Alexandrie na přelomu 4. a 5. století po Kristu. Šlo o dobu, kdy se v ulicích vyhrocovaly náboženské nepokoje, při nichž pohané zastávali staré Bohy, zatímco křesťané hodlali za každou cenu nacpat svoji duchovní vizi každému, koho potkají. Pryč s vědomostmi a logikou, když můžeme hlásat jméno onoho světoznámého tesaře z Nazaretu. Tím se dostáváme k druhému styčnému bodu Agory, který zastupuje Hypatie, vynikající astronomka a filozofka, jíž ani tak nezajímá, kdo je na jaké straně. Hlavně si přeje rozvíjet vzdělanost a přicházet s novými poznatky. Události v Alexandrii se jí přesto začnou citelně dotýkat.

Právě téma a způsob, jakým ho Amenábar zpracoval, patří k tomu nejzajímavějšímu z Agory. Křesťané jsou totiž znázorněni jako brutální zvířata, co dělají samé sviňárny – kamenují, kují pikle, ničí knihovny a vůbec dělají jen nepěkné věci. Že patří k zlosynům je rozpoznatelné již z jejich oblečení. Křesťané nosí černé hábity, zatímco zástupci polyteismu chodí spíše ve světlejších barvách. Takto explicitní názor na náboženské skupiny nebývá zrovna častý a je s podivem, že měl režisér a scénárista v jedné osobě natolik volnou ruku.

Atraktivně sestříhaný teaser

V protikladu ke kontroverznosti násilných nepokojů stojí příběh Hypatie. Rachel Weiszová ji sice ztvárnila solidně, ale její linie jako celek zaujme pramálo. Filozofování a budování teorií o naší sluneční soustavě se drží v atraktivních rovinách, když se celkem sympatickým způsobem divák dovídá, že už tehdy vznikaly úvahy kupříkladu o heliocentrismu.

Výrazné ženské hrdince se ale dvoří hned několik chlapíků, což jsou právě ony bídně fungující pasáže. Nejsou rozpracované do takové míry, aby emocionálně alespoň trochu vtáhly. Zkrátka v příběhu jsou, ale spíše připomínají mechanicky dodanou složku, než že by přirozeně pasovaly k jednotlivým postavám.



Agora je i kvůli tomu podívanou velmi chladnou, neutrální. Je ale otázkou, zdali to nebylo režisérským záměrem. Amenábar totiž hned několikrát snímá scény z vrchu, v důsledku čehož souboje vypadají, jako kdybychom sledovali mraveniště. Divák je postaven do role vševědoucí entity, Boha, který má o všem přehled, ale v podstatě ho dění prostých smrtelníků moc nezajímá. Všechno se u nich s drobnými variacemi objevuje stále dokola, takže koho by bavilo události i dokola sledovat. Podporují to i záběry zemského povrchu z vesmíru.

Nejnovější Amenábarův film tedy opět nabízí několik pozoruhodných nápadů a pohledů, a to hlavně za předpokladu, že si namísto křesťanství dosadíte aktuální islámské fanatiky. Přesto nenadchne způsobem, jakým se mu to dařilo dříve. Klidně může být znázornění Božské perspektivy záměrem, ale v takovém případě „tomu nahoře“ nudnou řeholi nezávidím.

Časy a místa projekcí filmu naleznete zde.











Foto BontonFilm

• film, kino, dobrodružný, drama, historický, romantika