Štěstí? Co je štěstí? Podle norského filmu o dvou rodinách zřejmě nic, co by se dalo s klidem doporučit.

Nespoután lidskými komunikačními a etickými konvencemi, bourá jazykové bariéry, může oslnit, zazářit, pomáhat i ničit.

Nebuďte lenošiví a nechoďte na Strom života kvůli tomu, že v něm hraje Brad Pitt.

Velký sál městské knihovny v Praze se ve čtvrtek 4. října 2012 od 20:30 změní v premiérové kino.

Nesnesitelně dlouhé homevideo, nebo nebývale svěží závan v zatuchlých vodách české kinematografie?

Když jsem před rokem a půl četla Murakamiho Norské dřevo, v té době už velmi, velmi slavný bestseller, říkala jsem si, že co nevidět přijde na řadu filmová adaptace.

Konflikty k partnerským vztahům neodmyslitelně patří, a tak je celkem normální, když se Amar a Luna musí potýkat s vírou. Nebo je to v jejich případě naopak zarážející?

Někdo má rád holky, někdo vdolky a někdo do sebe souká párky jako když bičem mrská. Někdo sbírá známky, jiný má radši čtyřlístky.

Francouzský režisér Christophe Honoré uvádí svůj další film o spletitosti vztahů.

Festival francouzského filmu uvedl v předpremiéře hned dva filmy s Gérardem Depardieuem. V Profesionální manželce si zahrál vedlejší roli starosty města, postava v road-movie Na mamuta!

Co se vám vybaví, když se řekne sado maso? Latex? Biče? Kůže? Bolest? Co všechno si lze přestavit pod zkratkou BDSM, jací jsou a jak žijí vyznavači bolestivé rozkoše?

Časosběrný dokument Olgy Špátové, dcery slavného a vysoce uznávaného českého dokumentaristy Jana Špáty, Oko nad Prahou zaznamenává 2 léta života Jana Kaplického a jeho dosud nenarozené „chobotnice“. Film podává svědectví o politických machinacích, zdlouhavých tahanicích a malosti a zapšklé konzervativnosti mnohých čelních představitelů české společnosti. Oko nad Prahou se alespoň na plátnech kin ukáže 15. dubna.

Filmový životopis francouzského skladatele a šansoniéra Serge Gainsbourga od prvních chvil zaujme hravostí a u biografických filmů nezvyklou lehkostí a obrazností. Bohužel i zde se projevil neduh mnoha skutečných životů: ty totiž nemívají dostatečně promyšlenou dramatickou kompozici. Mozaika se v závěru neposkládá do žádného překvapivého vzoru. Snad i kvůli jednotlivým střípkům však stojí za vidění.

Alternativní loutkové divadlo Buchty a loutky slaví osmnáctý rok existence filmovým dokumentem „Sedmnáct“. Jedna z mála příležitostí, jak jej shlédnout, bude 31. března ve Studiu Švandova divadla.

Je to divný svět. Z jednoho jeho konce na druhy je to co by kamenem dohodil, během pár vteřin se dovoláte kamkoliv, ale lidé, kteří by k sobě měli mít blízko, jako by přesto stáli osaměle někde uprostřed zmrzlé tajgy. Z mamutů se tu dělají plnicí pera a Švédové točí filmy ve filipínštině…

Katka. Dívka, která se chtěla odlišit, být jiná než ti šedí lidé kolem ní, nežít prostou každodenností. A tak prostě začala brát. A heroin jí to všechno umožnil. Ale poslal ji také na cestu, která se točí v kruhu dvou základních životních potřeb – těmi jsou droga a shánění peněz na drogu. Na cestu, která má víc rozcestí vedoucích do pekla než k vysvobození.

Celých 146 minut příběhu o stravujíci posedlosti doprovázeného úzkostí z komunistického režimu nabízí nový český film Pouta, který právě přichází do našich kin. V závěrečných titulcích se neobjevují žádná extra zvučná jména, a to ani na straně režiséra, kterým je Radim Špaček, ani na straně herců, mezi kterými dominuje Ondřej Malý nebo Kristína Farkašová. Přesto se už teď o snímku hovoří jako o nejlepším českém filmu posledních let. A myslím, že právem.

Židovští sumisté jsou jevem podobně nezvyklým jako japonský sionista, který jim dělá trenéra. V sympatické izraelské komedii o tloušťce, sumu a sebepřijetí však obojí vyzní jaksi samozřejmě a spíše než pocit absurdity ve vás zbude usměvavé poznání, že tak nějak by to mělo být: trochu méně rad do života a trochu více života samého.

Znalost dobrého jídla a pití patří již neodmyslitelně k současnému bontonu. Proto neuškodí si k nim přidat i znalost nového slovenského filmu Jak se vaří dějiny. O jeho kvalitách svědčí i to, že režisér Petr Kerekes během natáčení přibral deset kilo. Ukázka uvnitř.

Jan a Adam Novákovi se ve volném pokračování svého čtyři roky starého dokumentu Občan Havel jede na dovolenou vracejí k normalizačním absurditám disidentského života. Tentokrát se zaměřují na období, kdy Havel pracoval jako dělník v pivovaru a přikuloval sudy, a ve vtipné a místy i mrazivé koláži odhalují paradoxy, které ho inspirovaly k napsání slavné hry Audience. Ukázka uvnitř.