Archiv

Jak těžké je uzavřít minulost aneb Višňový sad (13)

2013-05-28 19:43

Poslední Čechovova hra, předposlední premiéra v sezoně, poslední dny současného vedení Divadla Na Zábradlí - tím vším je a s tím vším vyrostl zdejší Višňový sad.

V inscenaci se pracuje s náladou očekávání velkých změn, které divadlo zasáhnou. Jsme totiž v samém závěru sezony, po které se obmění klíčoví lidé, kteří formovali scénu Na Zábradlí posledních několik let (v případě ředitelky dokonce dvě desetiletí). Ředitelce Doubravce Svobodové a uměleckému šéfovi Davidu Czesanymu se proto sluší poděkovat za koncepční práci s vlastním názorem a originálním rukopisem, kterému nechyběla odvaha občas trochu škrabat. Jejich přičiněním plnilo divadlo v posledních letech svoji společenskou funkci, reflektovalo současná témata, která se nás denně dotýkají, za předpokladu udržení vysoké umělecké laťky. Ačkoli o uvedení poslední Čechovovy dokončené hry (a také poslední jeho zásadní hry Na Zábradlí dosud neuvedené) bylo rozhodnuto daleko dříve, než o výměně vedení tohoto kulturního stánku, mladý režisér Jan Frič našel mnoho paralel mezi textem a „osobním stavem“ divadla. Autoři inscenace text v některých místech aktualizují a po vzoru souboru Pražského komorního divadla, které vystavělo v Divadle Komedie jednu z nejprogresivnějších domácích scén, tématizují a také vykrádají sami sebe, své loučení a reflexi za jednou důležitou a nesmazatelnou érou.

V Čechovově hře je garnitura venkovské šlechty, topící se zničehonic v dluzích, střídána podnikatelskou třídou, která je jako ve vodě v novém, dravém společenském prostředí. Prodán musí být i višňový sad. Scéna je koláží rekvizit a kulis z nejrůznějších místních představení, je zanesená desítkami předmětů, jež reprezentují jediné, co zbylo – vzpomínky. A i ty postupně umírají a scéna se kousek po kousku vyprazdňuje. Kulisáci nakonec exekuují i první řadu sedaček, věnovanou největším osobnostem Divadla Na Zábradlí. Zaražená slova Natálie Drabiščákové jako hraběnky Raněvské tváří v tvář hledišti: „Nikdy jsem si nevšimla, jak vlastně vypadají tyhle stěny,“ jsou v tu chvíli zcela na místě. Mnohem více, než se sentimentem, se tu však pracuje s ironií, respektive se sebeironií. Často se přehrává a hraje se někdy až s odosobňujícím afektem degradujícím herce na strojky na emoce. V předvečer dražby višňového sadu se koná bujarý večírek s levnými kouzly a v playlistu nechybějí takové vyčpělosti světové pop music jako Money, Money, Money od Abby, ale naopak také The End od kapely Doors. Atmosféra představení je tak místy až úpadkově kabaretní, nicméně působivá a fascinující.    

Přesto není třeba se před budoucností divadla mračit. Za Doubravku Svobodovou přichází umělecký šéf brněnské Reduty Petr Štědroň a na místo uměleckého šéfa nastoupí po Davidovi Czesanym jeden z nejoriginálnějších režisérů mladé generace, Jan Mikulášek. Znáte-li jejich práci, nemusíte mít o osud Divadla Na Zábradlí obavy.

• divadlo, klasika