Skrýt výsledky vyhledávání
Archiv
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

Skotsko - slovenská invaze v Dejvickém divadle

2012-02-26 20:14

„Nejsprostší inscenace v historii Dejvického divadla.“ Popisek, který v dnešní době spíš láká, než odrazuje diváka. Inscenace Ucpanej systém, která vznikla jako divadelní adaptace krátkých povídek a scénáře Irvina Welsche k filmu Acid House, se nepochybně zařadí k repertoárovým hitům souboru.
 
Skotského spisovatele Irvina Welsche katapultoval na začátku 90. let ke slávě jeho poměrně pozdní (vyšel v jeho 35 letech), za to velmi kontroverzní román Trainspotting. Co nestačila udělat kniha o edinburghské feťácké scéně, udělal velmi záhy stejnojmenný film. Ve velmi krátkém čase se o Trainspottingu nemluvilo jinak, než jako o kultovním díle. Jména, která předtím málokdo znal, byla rázem skloňována v mnoha jazycích: Irvine Welsch, režisér Danny Boyle, herec Ewan McGregor, kapela Underworld a jejich hit Born Slippy...

K dalším Welschovým raným dílům patří také kniha krátkých povídek Acid House, jež byla rovněž zfilmována podle jeho vlastního scénáře. Pro Dejvické divadlo adaptoval literární a filmové povídky do podoby divadelního scénáře slovenský dramaturg Daniel Majling a nutno říci, že odvedl skvělý výkon, který dal výtečný základ další inscenační práci. Ze vzájemně nepropojených příběhů vytáhl jejich společné (ba i společensky důležité) rysy, vybral nejzajímavější charaktery a uvrhl je ve stejném čase do stejného prostoru. Dokonce se nebál míchat postavami a nově jim přisuzovat vzájemné vztahy, které se ve zhuštěném místě jen nabízely.

Tímto místem je zaplivaná edinburghská hospoda, pro jejíž stálé osazenstvo je násilí denní chléb, přehlíženou závislostí je alkoholismus, láskou je hrubý sex, náboženstvím je pokrytectví a rodinou i vírou je příslušnost k fotbalovému mužstvu. Život se s nimi nepáře a oni se nepářou s ním, už jsou adaptováni na přežívání na základních pudech a pocitech. A stejně jako oni je sprostý, přímý a přízemní i jejich jazyk. Opravdu v málokteré replice se neobjevují vulgarismy. Jinak se na vás valí během hry ve stovkách, možná tisících a stále zní z úst dejvických herců opravdově, přirozeně a netrapně a přitom jsou rovněž opodstatněným prostředkem.    

      

Slovenský režisér Michal Vajdička je častým spolupracovníkem dramaturga Daniela Majlinga, společně se nezalekli charaktery některých postav oproti předloze od podlahy měnit. Tak se například oproti filmu mění v podání Lenky Krobotové Boabova (Václav Neužil) přítelkyně Evelyn. Z cool holky, co „to má ráda“ a „chce opravdovýho chlapa“ ve smyslu, že nechce mít doma loosera, na upjatou obrýlenou zaměstnankyni městských kanalizací, jejíž za každou cenu komediální herecké uchopení bude možná vyvolávat salvy spontánního potlesku, ale v rámci celku je zbytečně exhibičně přestřelené. Ne vždy tedy tato snaha vyjde, nicméně je to pouze jedna ze dvou výtek, které lze inscenaci vyčíst. Druhou je občasná ztráta tempa představení v jeho druhé půli, kdy se scéna výrazně vylidní a často se vede dialog jen dvou postav. Přesto má Ucpanej systém jasné inscenační vrcholy, ke kterým se cíleně směřovalo, a také jasné sdělení, jež divákovi možná připomene leccos z vlastního života či okolí a přitom jej i znejistí.

Nemůže se vám stát, že byste zaspali při dramatické bitce nad přízemnost místních štamgastů povýšených profesorů Ornsteina a McGlonea (Martin Myšička a hostující Martin Pechlát). Nezaspíte ani když nacamraný Bůh snáší svůj hněv mezi desítkami nadávek na líného ubožáka Boaba, který předtím za jediný den byl vyhozen z fotbalového týmu i bytu rodičů, dostal kopačky od Evelyn, nakládačku od fízlů a padáka v práci. Welsch se nebojí Bohu vkládat do úst věty jako: „Stvořil jsem vás k obrazu svému. Tedy líný a apatický, stejně jako jsem já. Jenže sebe nemůžu potrestat, jsem nesmrtelnej, tak potrestám tebe, Boabe, protože můžu!“ Říkáte si, že jsou na světě i větší hříšníci, než jeden prachobyčejný kluk, který se nesnažil i když mohl? Jak to, že nepotrestá Bůh je? Možná ano, možná ne. Je to na nás. Nečekejme, že by měl být svět sám o sobě spravedlivý.           

V neposlední řadě je v případě Ucpanýho systému třeba zmínit scénu dalšího pravidelného spolupracovníka hostujícího režiséra Vajdičky. Pavolu Andraškovi se podařilo vytvořit kompaktní a realisticky působící celek, který na výbornou plní výtvarnou i funkční stránku. Prostředí hospody je odpozorované z českých umakartových čtyřek: místo dřeva dřevotříska, z pípy se čepuje pivo do umatlaných půllitrů, na nástěnce visí tabulka oblastního přeboru, i jako byste zrovna cítili známou zatuchlinu chlastu a cigaretového kouře, z oken vidíte na horizontu pole a kontury stromů bez listí a máte tak dojem neobvyklé hloubky prostoru. Podobně ani kostýmy nekopírují film - postavy mají cizí jména, ale tohle jsou tepláky typické spíš pro český „vidlákov“. Dobře že autoři nevybavili herce šusťákovými soupravičkami skotských rowdies, blbými účesy a pozlacenými řetězy a nesnažili se ani jinak hrát na cool notu (natož hudební), k níž by je mohla předloha vábit.

Tomáš Kůs

Komentáře (0)

Přidat komentář

Pole není vyplněno nebo obsahuje nepřípustné symboly.
Jméno: E-mail:
Komentář:
  Hlásit nové komentáře.
>