Skrýt výsledky vyhledávání
Archiv
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

Tři sestry v Dlouhé: Není to prašť jako uhoď?

2011-09-26 11:26

Divadlení divák, který si nenechal v Divadle v Dlouhé ujít Dostojevského Běsi v Camusově dramatizaci a režii Hany Burešové (hrají se zde již téměř deset let), bude jistě po takové odmlce nad ruskými autory zvědavý, jak se soubor vyrovná s Čechovem. Jeho Tři sestry ostatně patří již desetiletí mezi nejčastěji uváděné hry na českých jevištích. Do konce října bude kvůli rekonstrukci soubor Divadla v Dlouhé hostovat na scéně Divadla Pod Palmovkou.

V inscenaci od první chvíle upoutává scéna Marka Cpina, který se už v Dlouhé skvěle uvedl prací (a nominací na Radoka) na Macbethovi. Přesně naplňuje slova hostujícího režiséra Františáka, když hovoří o práci se starší estetikou - nabízí řadu retro znaků z druhé poloviny minulého století. Neinklinuje, stejně jako režisérské uchopení, k přílišné sentimentalitě a patosu, jejichž úskalí s sebou text nese. Naopak, zpočátku možná budete mít problém ve všudypřítomné a chladné imitaci interiérového mramoru vůbec vydržet. V průběhu hry se řada  výtvarných prvků spojuje či doplňuje, změna kostýmů u sester ilustruje vývoj či spíše propad jejich postav, nad scénou se rozsvěcují a zhasínají tři stropní lampy anebo prosvětlené okenní tabule. Bezbarvý chlad jevištního prostoru ale o to více postrkuje do popředí jednotlivé postavy, z nichž se režisér soustřeďuje hlavně na sestry Mášu (Helena Dvořáková), Olgu (Marie Turková) a Irinu (Magdalena Zimová) a postavy důstojníků či manželů, které jsou s nimi spjaty partnersky.



Tito vyvolení dokonce čas od času otevřeně vystupují na předscénu a pronáší repliky přímo do hlediště. A jsou to většinou pocity promarnění a marné hledání smyslu existence, které ze života dělají ironickou frašku. Baron Tuzenbach (Martin Matejka): „Tady uschnul strom, ale přesto se s ostatními kývá ve větru. Mám pocit, že kdybych umřel, budu stejnou součástí života jako doteď.“ Irina: „Život se od toho pravého života neustále vzdaluje.“ Plukovník Veršinin (Jan Vondráček): „Štěstí pro nás neexistuje a nebude existovat. My po něm jenom toužíme.“ Ostatní, jako například doktor Čebutykin, jsou jim jakýmsi pozadím, neustále se míhajícím životem v domě, kde společenský ruch a zábava „na úrovni“ zastupuje spíše osobní zoufalost a samotu každého přítomného. Především v druhém dějství do vizuálního klidu, v němž eskaluje neklid vnitřní, do všeho zasahuje výrazně postava Nataši, která se (jako náplava - žena mladičkého bratra sester Andreje) i přes svůj droboučký vzhled stává nekorunovanou paní domu. Běhá po scéně v rudých šatech (jediná skutečná barva čnící z inscenace) jako ďábel a prská na všechny kolem. Tragikomičnost a ironii textu vystavují tvůrci inscenace hlavně v sekundových okamžicích. Ty představují například ironické a neupřímné úsměvy a pózy při fotografování, svíčka, která nejde sfouknout, protože, jak říká Čechov: „Žít se musí,“ herci jsou dokonce nápadně přelíčeni (u některých zvláště to působí jako maska), na klavír se hraje jen na oko (jako na stůl)... 



I když má inscenace sem tam problém s udržením tempa, někdy se jednotlivé obrazy rozkližují a Františákovo vystředění postav asi nabízelo větší konflikt a snůšku emocí, než jakou ve výsledku představuje, ve výsledku nepohřbené poselství Čechovova textu je natolik silné a nadčasové, že takové nedostatky spolehlivě spolkne. Ano, člověk musí něčemu věřit a musí něco hledat, máme právo na naději. Přesto neustálý a neuskutečněný sen o životě v Moskvě, o životě někde jinde (jako by to jinde bylo lepší, jako by to někdy bylo lepší), se v domě sester rozpíjí do finální rezignace, kterou přesně vystihuje během hry tolikrát opakovaná a také závěrečná replika Čebutykina: „Není to prašť jako uhoď?“





Tomáš Kůs

Komentáře (0)

Přidat komentář

Pole není vyplněno nebo obsahuje nepřípustné symboly.
Jméno: E-mail:
Komentář:
  Hlásit nové komentáře.
>