Andělé a démoni letí

2010-05-05 08:55

Ačkoli premiéra proběhla nedávno, Divadlo Letí dopředu anoncuje, že v případě hry Terminus irskéko dramatika Marka O´Rowea uvede jen několik málo repríz. Nejbližší šance je 9. května ve Studiu Švandova divadla.

Zdálo by se, že současná dramatika s kritériem české premiéry, na níž se Divadlo Letí specializuje, bude mít své hranice, ale výběr nejčerstvějšího celovečerního titulu tohoto souboru znovu překvapí. Irský dramatik Marc O´Rowe poprvé uvedl svoji hru Terminus (ve vlastní režii) teprve před dvěma lety v Londýně, dnes už je možné ji vidět v českém provedení právě díky autorskému týmu Divadla Letí. Jedná se vlastně o generační divadlo - herci, režiséři, produkce, scénografové, hudebníci, překladatelé i další spolupracovníci, díky nimž tenhle stroj dobře šlape, jsou vesměs stejná generace narozená na začátku 80. let. V případě hry Terminus je více než jindy záhodno vyzdvihnout práci na překladu. Terminus je totiž v originále veršovaným textem, básní na divadle s výjimečnou zvukomalbou, rytmus veršů má chtě nechtě blízko k rapovému uchopení. Takovým text zůstal i po nepochybně mravenčí práci překladatelky Ester Žantovské, aniž by se ovšem do rapové stylizace nutil za každou cenu, jeho kadence spíš správně využije jen v jistých dramatických momentech.

Už úvodní reprodukovaná skladba od Portishead a úpěnlivý hlas Beth Gibbons vás uvrhnou do temného světa, který se ani tak neskrývá v Dublinu, v němž se děj odehrává, nýbrž v postavách samých. Neuslyšíte žádný klasický dialog. Vzájemně se střídají monology třech postav, které se až do samého vyústění odehrávají jako by bezděčně a podtrhují nevyřčenou samotu svých hrdinů, dokud se neprolnou i dějově a vztahově, podobně jako v nějakém povídkovém filmu. Pokud se srovnáte s O´Roweovým světem, který se ve hře Terminus z ničeho nic nečekaně převrací z reality do fantasmagorických výjevů, ve kterých se s poetikou místy ne nepodobnou Nebi nad Berlínem vznášejí nad městem andělé nebo visí démoni za vlastní střeva na rameni jeřábu, máte vyhráno. Pak už se vlastně nejednou jedná o působivé básnické obrazy, jejichž přemrštěnost, která ovšem může být blízká generaci, jež vyrostla na počítačových hrách, bezpečně zachraňuje fascinující jazyk. Proud básně nebo spíše poémy, v níž překladatelce jen párkrát ujede nějaký toporný rým typu láska – páska, má prakticky bezchybné metrum. Velmi brzy si stačíte uvědomit, že to sedí hlavně Richardu Fialovi, který ve hře ztvárňuje sériového vraha, a své herecké kolegyně (Marcela Holubcová a Pavlína Štorková) tentokrát přebije až neskutečnou empatií pro rytmus textu, s nímž dokáže plout doslova i tělem. Násilí, jímž je jeho postava determinována stejně jako obsedantní závislostí na karamelkách, je v jeho rukou radostným a slastným požitkem: „I po pádu si ďábel pamatoval, jaké to bylo v ráji,“ - O´Rowe by měl z toho hereckého rozkolu hravé ironie a kruté nepředvídatelnosti jistě radost.

Scénografické řešení využívá chytře otevřených pojízdných krychlí, v nichž se probouzí každá z postav nejprve sama, aby se nakonec vše pospojovalo. Hercům to umožňuje využít vlastně novou variabilní dimenzi prostoru. Neméně důležitým je vizuální ilustrace textu VJ Aeldryna, který přímo na scéně experimentálně a hravě kombinuje úsečné filmové projekce s živými kolážemi, které přenáší přímo na plátno. Tyto prvky byly pro náročnost sledování veršovaného textu a děje v podstatě nutné a režisérka Martina Schlegelová dobře věděla proč jich využít. I když jsou místa, kdy se rytmus představení lehce ztrácí (zvláště po excelentních výstupech Richarda Fialy), jako celek je Terminus (v latině hraniční kámen nebo v římské mytologii bůh, který střežil hranice) progresivním kouskem, který se sympaticky vydává za hranice běžné dramatické tvorby.











Foto Divadlo Letí

• divadlo, drama, představení