Archiv

V Disku se koná Ptačí sněm

2010-11-29 00:00

Jaká je čerstvá inscenace KALD DAMU s tajemným názvem Ptačí sněm, Divadlo Disk?

Autorem hry (respektive epického divadelního vyprávění s minimem dialogů) Ptačí sněm je francouzský dramatik, scénárista a herec Jean-Claude Carriére. Jeho jméno se skloňuje i ve filmovém oboru – spolupracoval například s Luisem Buňuelem, Milošem Formanem (filmy Valmont nebo Taking Off), Andrzejem Wajdou, napsal scénář ke slavnému Plechovému bubínku nebo k Nesnesitelné lehkosti bytí. Ptačí sněm napsal na konci 70. let a nechal se v něm inspirovat rozsáhlou básní perského mystika Farríduddína Attára z 12. století. Četné alegorie ukryté v textu a postavy desítek ptáků, notně připomínající lidské charaktery, byly pro autorský tým stejnojmenné inscenace uváděné v Disku výzvou i přes značnou nedivadelnost textu, který je hlavně formálním vyprávěním.

Děj začíná na sněmu všech ptáků světa, kde vystoupí Dudek, který byl vnuknutím povinován, aby zvěstoval legendu o bájném králi všech ptáků Simorgovi. Toho nikdy nikdo neviděl, všichni ale i přesto slepě věří v jeho existenci. Dudkovi takový vztah přijde vzdálený a duchovně nedostatečný a vyzývá k cestě za Simorgem. Z počátečního nadšení se v jednotlivých druzích ptáků ukazují v pravém obraze lidské charaktery a jejich chyby. Andulka má svoji klec přeci ráda: „Proč opouštět klidné štěstí, které si užíváme...“

V diskuzi, zda se na cestu vydat či ne, se střídá čiré nadšení ze změny stereotypního a nenaplněného života: „Na cestu! Ale proč? Já nevím, pojďme!,“ i alibismus: „Jsem Vrabec, jsem slabý a zbabělý, takový jsem.“ Skupina ptáků se na cestu nakonec skutečně vydá - v podání 4. ročníku „alterny“ DAMU celkem vtipně ve vraku starého polského Fiata. Bez pochyby je to cesta symbolická, lidská cesta hledání lásky, moudrosti, smyslu, víry i Boha. A je to také cesta strastiplná, náročná, smrtonosná a zcela nejistá. Podle perské tradice je putování za Simorgem protkáno řadou poučných (i skrze anekdotické vyjádření) setkání s nejrůznějšími mudrci, hledači a poutníky, kteří v poušti života a věků ztraceni podobně jako ptáci, cosi zásadního hledají.

Jaké je pak překvapení přeživších ptáků, když po letitých útrapách před Simorgovým chrámem zjišťují, že jejich život pro vesmír nic neznamená a že snad ani nebudou vpuštěni. Možná ani není kam! Možná je Simorg v nás samých, ale spatříme jej jen skrze bolest ukrytou v hledání sebe, možná bude cesta stále otevřená, dokud se nedokážeme sami sobě podívat do očí. A jak Carriére v závěru naznačuje - možná jenom žvaníme a na žádnou cestu jsme se skutečně ještě nevydali.

Aby vyzněla symbolická a alegorická sdělení, která se vynořují téměř z každé věty Ptačího sněmu, vyžádala si inscenace i jednoduchou scénu, jíž tvoří obyčejné lešení. Až na jednu autorskou živou píseň neuslyšíte ani žádnou hudbu. Jediné, kde bylo možné se vyřádit, byla kostymérna. Herci jsou navlečeni do šustivých oblečků posešívaných z igelitových pruhů s příznačně rozklíčovatelnými drobnými doplňky, které dokreslují jednotlivý ptačí druh a zároveň i lidský charakter, předem už trefně vybraný fyzickými předpoklady herců.

V celoroční produkci absolventských představení se jistě jedná o komornější titul, který se asi nestane generačním kultem. Ptačímu sněmu chybí drobná dávka jevištní energie, dynamiky, která by nás místy vytáhla z textu, kde každé větě přiřazujete mudroslovné významy a hledáte v ní hloubku. Nemělo by se tak dít ale za cenu, aby se šlo na úkor sdělení, jehož se autoři drží zuby nehty. V nepřemrštěně dlouhém představení se jej režisérovi Šimonu Spišákovi a dramaturgovi Vítu Nezvalovi každopádně podařilo zachovat. 

• divadlo