Skrýt výsledky vyhledávání
Archiv
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

Past v pasti

2013-12-09 11:20

Ačkoli byl polský básník a dramatik Tadeusz Różewicz (1921) několikrát navržen na Nobelovu cenu míru, v Česku se jeho hry téměř nehrají. Jeho hra Past z roku 1982 ale dobře zapadla do vyhraněné dramaturgické linie repertoáru nového souboru Divadla Komedie. Past se nevymyká z Różewiczovy celoživotní „posedlosti“ silnými existenciálními tématy, ke které jej předurčuje tragický polsko-židovský válečný odkaz. Završuje jeho dlouholetou fascinaci Franzem Kafkou a je jeho nejhranější hrou. V rámci repertoáru Divadla Komedie tématicky volně navazuje na inscenaci Słobodzianekovy Naší třídy. Past je ale inscenačně v autorském smyslu mnohem vyhraněnější.

Nejlepším příkladem je výrazná scéna Milana Davida, která připomíná labyrint. Zadní části vévodí mnoho východů, které jsou schopny herce vrátit do stejného výchozího místa, přičemž pokřivené dveřní rámy nebezpečně ujíždějí a ubíhají k všudypřítomnému pocitu, že je „cosi na spadnutí“.  Pro autora článku to bylo ovšem možná to nejdramatičtější, co Past přináší. Po slibném začátku, který naštěstí osvětluje propojení některých později přicházejících motivů, se Past začne zasekávat. V zacykleném, plačtivém a zoufale (sebe)obviňujícím dětském verdiktu: „To Židi, to židi, to židi...,“ v podání Jana Hofmana jako malého Franze Kafky, si to zatím nepřipouštíte, ale ještě v první části už vám možná začnou významově unikat hustě se vyskytující symboly a alegorie, které zřejmě mají za každou cenu rozproudit kolísající tempo inscenace.

S hypochondrem Kafkou, soustředěným jen na své dílo a křehké zdraví, se po scéně pohybuje i jeho statečnější „alter“ (Jiří Racek) - čím víc je Kafka skutečně nemocný, tím víc jsou oba zabalováni do obvazů, což vede až k dojemné karikatuře spisovatelovy humanistické, ale zároveň sebezahleděné osobnosti, neschopné vést běžný, natož rodinný život. Patrně proto, že je Różewiczův text prost viditelného dramatického momentu a nejiskří to viditelně ani v dialozích, se snaží režisér Štěpánek sem tam vyskočit z běžně inscenované hry do groteskních cirkusových zkratek, které formou (včetně umělého potlesku) s nadhledem glosují to nejhorší, co lze čekat od dnešní televizní zábavy. Jednička za snahu, čtyřka za realizaci v souvislostech - lze to totiž považovat za dost průhledný pokus o změnu tempa, který nestojí na zcela ujasněném konceptu nebo inscenačním názoru. Autoři inscenace chtějí být jednou tajemní – v cyklech se na scéně objevuje a zapojuje do děje skříň, což ještě k něčemu vede, ale vedle ní také cosi symbolizující muž v masce nebo bříza, kde už máte hádat – a podruhé zbytečně opakují vyslovené – charakter Kafkova otce je Vilémem Udatným vykreslený na první dobrou, tak proč musí ještě vypadat jako Trautenberg, včetně kravaty s „buřtama“?   

Nudu na jevišti, a především druhá půlka je vysloveně užvaněná a příšerně dlouhá, tak občas zahání Eva Vrbková, která si pro roli Felice našla vtipnou a přitom ne hloupou hereckou polohu na pomezí oddané ošklivky a naivky, i břitké ženské glosátorky Kafkových slabostí. V závěru tak zaniká i nejsilnější myšlenka hry, propojující Kafkovu vyvrženost z vlastní rodiny a do jisté míry i z lidských vztahů (ani jeho věrný přítel Max Brod nemohl s jistotou říci, že Franz se sám považuje za jeho přítele) s následným osudem celého židovského národa, který se málem podařilo vyhladit v koncentračních táborech. Kafka však zemřel ještě předtím a z holokaustu se „vyzul.“ Když na konci řve despotický otec na Franze: „Ty do tý naší almary nelez, ty nenávidíš lidský teplo, rodinný teplo!,“ je to pro diváka spíše úlevné, než mrazivě rezonující.
Tomáš Kůs

Komentáře (0)

Přidat komentář

Pole není vyplněno nebo obsahuje nepřípustné symboly.
Jméno: E-mail:
Komentář:
  Hlásit nové komentáře.
>