Skrýt výsledky vyhledávání
Archiv
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

Wim Wenders rozpuštěný a vypuštěný

2013-01-30 10:44

Těžký úkol před sebe postavili ve Švandově divadle Petr Štindl a Dodo Gombár. Pokusili se na scénu převést Wendersův kultovní snímek z 80. let Nebe nad Berlínem... Příliš dobře to ale nedopadlo.  



Musí být Nebe nad Berlínem nutně zasazeno do Berlína? Nebo může jít o univerzální prostor, podobný například tomu, jenž se nachází v okolí pražského obchodního centra Anděl, sousedícího se Švandovo divadlem? I takové otázky si kladli autoři divadelní adaptace Wendersova nejslavnějšího filmu, než začali psát vlastní scénář, který koneckonců má být spíše poctou filmařově poetice než doslovným převedením jeho díla. Dodo Gombár a Petr Štindl našli v případě genia loci pražského Anděla celou řadu spojnic, které jim dovolily Handkeho a Wendersův příběh o andělech bdějících nad smutkem lidí, jenž stojí za to žít, zahrát v pražských reáliích. Řadu postav si připsali nebo přepsali, pak je ale zbůhdarma vypustili na podium, kde se půl druhé hodiny potácejí, aniž by dokázali mezi sebou vytvořit hlubší pouto a přenést tak na diváka Wendersovu zprávu o univerzální lásce ve všedním a individuálním utrpení.  

     

Nebude ani tak klišé, nazvat Nebe nad Berlínem filmovou básní, když filmovou básní skutečně je. Inscenátoři dobře věděli, že při nedostatečném epickém obsahu, budou muset na scéně o to více pracovat s výtvarným jazykem. To je také největším kladem jejich práce. Scéna Lucie Labajové je rafinovaným několikapatrovým proskleným bludištěm jakéhosi obchodního centra (notně připomínajícího to na pražském Andělu), na níž jako by se odrážel všechen smutek světa. Působivě a vynalézavě se pracuje s projekcemi, světly a multifunkčností prvků, které samy o sobě udávají náladu té které pasáže hry. Všimněme si i sympatického nápadu první půli odehrát v černobílých kulisách a kostýmech, a potom, co se anděl Damiel stane z vlastní vůle smrtelníkem a začne cítit bolest i lásku, vše obrátit do barev. Minimalistická hudba Davida Rottera je rovněž jednou z chutí, ve které cítíte ctění poetiky filmu, stejně jako ve zvoleném jazyku. Ve výsledku inscenace se to však musí považovat spíše za příchuť, náznak nebo pokus o uchopení se spoustou vad, včetně neschopnosti při zvolené délce a nástrojích udržet smysluplnou energii představení. Těžko říct, jak zhodnotit rádoby vtipnou vložku s epizodním obsazením Ladislava Freje, který v inscenaci hraje sám sebe (dříve byl však andělem), prý aby si konečně odpočal od všech těch komerčáren. Možná jen povzdechem: „Ach jo.“ Jsou to spíš momenty trapnosti, kdy je vám z rozpačitého výkonu bez obsahu (protože není co hrát) herce líto.



„Dávné první shlédnutí bylo něco jako iniciace, zasvěcení, nasměrování. Film v člověku zůstal, nepojmenován, nevysvětlen, ukryt v pocitech a vzpomínkách. Bylo to něco tehdy rozumem neuchopitelného a přesto dávající smysl,“ rozplývá se zcela po právu k motivaci převést na jeviště Nebe nad Berlínem režisér Petr Štindl. Dokazuje to, že adaptovat film na divadlo není nic jednoduchého, i když dílo, které zpracováváte, je vám svaté a děláte to až v posvátné úctě.

Tomáš Kůs

Komentáře (0)

Přidat komentář

Pole není vyplněno nebo obsahuje nepřípustné symboly.
Jméno: E-mail:
Komentář:
  Hlásit nové komentáře.
>