Skrýt výsledky vyhledávání
Archiv
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

Naše třída vraždí ve vlastních řadách

2013-02-12 11:10

Hra Naše třída polského dramatika Tadeusze Słobodzianeka se dotýká nedávné polské historie, kterou by nejeden Polák raději zapomněl. S malým vzorkem lidských charakterů, jímž je školní třída (ta by ale stejně tak mohla být celým národem), autor otvírá několik dramatických období polských dějin, předválečnou „harmonií“ počínaje, přes 2. světovou válku a komunistický diktát, až po současnost. Naše třída je první inscenací, kterou v prostorech Divadla Komedie nastudovali jeho noví nájemci ze Strašnického divadla.
 
Explozivní spouští je ve hře skutečná událost, při níž v roce 1941 bylo v obci Jedwabne vyvražděno (rozumějme především upáleno za živa včetně žen a dětí) několik stovek židovských vesničanů jejich polskými sousedy. Až do nedávné doby byl v Polsku tento čin tak nějak „národně“ ututlán a tabuizován.



Słobodzianekův text je v dobrém smyslu slova nebezpečný (a není to jen tématem). Nejednou vás zamrazí, nejednou vám naskočí husí kůže, do slepých uliček se však dostává jeho inscenace. Ta jako by byla doslovná. Odhaduji, že co je napsáno, je také na jevišti odříkáno. A je to o to těžší, když dialogů je ve hře poskrovnu. Událost, akci a vlastně i klíč k charakterům uzavírá Słobodzianek do vyprávění, a dochází tak často většího účinku, než by mu poskytl dialog nebo herecké vyjádření. Například akt znásilnění může nahlížet a zprostředkovat z několika pohledů.



To se ale v režijním podání Jana Novotného obrací proti hercům, kteří jako by touto formou ilustrovaného vyprávění přicházeli o kontakt s charakterem, jež by měli přijmout za vlastní. Mnozí z nich tápou nebo se topí v nevěrném přehrávání. Je až smutné sledovat jinak výjimečnou Evu Vrbkovou, když si neví s postavou Rachelky (později Marianny) rady a obranou jak proplout několika psychologickými změnami, které Rachelka v různých životních obdobích prodělá, jí je nekomplikovaná jednoznačnost. Diváka může zaskočit už samý začátek inscenace, v němž dospělí herci poněkud pitvorně představují děti školou povinné. Tlačí se tu zbytečně na pilu a působí to nesmírně ukřičeně - šlo by to jistě i bez směšných culíků, koulení očima, hloupě naražených čepic a aktovek na zádech, zběsilého pobíhání a dupání. Ne zcela dobře se v Naší třídě pracuje i s prostorem, při výše zmíněném vám možná přijde obnažené jeviště příliš hluboké a nevyužité, pohlcující energii a zásadní momenty textu. Na hudební složku autoři abstrahují vlastním nastudováním místních lidových písní (alespoň to tak působí), jakkoli v podání všech herců technicky kvalitním, nicméně celkový nudný dojem to z představení nesmazává.  Hra je rozčleněna do čtrnácti kapitol (dětský hlásek uvozující jednotlivé části je více kýčovitým nápadem než čímkoli jiným), přičemž poslední kapitola, jíž autor ve skoku překonává celá desetiletí, je ztvárněna jako absolutně statické defilé, v němž se bývalý spolužáci konfrontují, mrtví s přeživšími, vinní s nevinnými, škoda, že tak hluchým a přetahovaným způsobem.


    
Problém je, že dobré režijní nápady, jež by vás z inscenační doslovnosti vyvedli, spočítáte za bezmála tříhodinovou stopáž představení na jedné ruce. Jedním z těchto mála silných momentů je použití nepříjemných, diváka oslepujících světel, které se rozsvítí v momentě, kdy je na ulici vražděn svými bývalými spolužáky Jakub Katz jako první oběť zdejšího pogromu. Vlastní fyzickou likvidaci už není třeba sehrát. Pravým opakem je pak dobrým vkusem neukočírovaný předěl mezi dvěma kapitolami, kdy se v rudém světle začnou svíjet siluety herců a tančit na jakousi moderní melodii, absolutně nezapadající do stávajícího „tradičního a staromilského“ kroku představení. Taková absurdita už budí po odsezených hodinách vzhledem k výše řečenému i úsměv. 



Výběr titulu by tedy byl sám o sobě na výbornou. Zvláště pak uvědomíme-li si, že i v Česku máme podobná tabuizovaná stigmata, jak jen dokládá debata o Benešových dekretech a odsunu sudetských Němců v nedávno proběhlých prezidentských volbách. Po shlédnutí představení však v převedení na scénu uvidíte hlavně nevyužitý potenciál.
Tomáš Kůs

Komentáře (0)

Přidat komentář

Pole není vyplněno nebo obsahuje nepřípustné symboly.
Jméno: E-mail:
Komentář:
  Hlásit nové komentáře.
>