Mnoho povyku pro nic: Komedie plná omylů

Mnoho povyku pro nic patří mezi vrcholné tzv. sváteční komedie Williama Shakespeara. Podobně jako v pozdějším Zkrocení zlé ženy nebo Marné lásky snaze, i zde použil jako jednu z hlavních zápletek hašteření muže a ženy.

 

Nebylo tomu náhodou, agresivní slovní výměny mezi muži a ženami patřily v té době k ustáleným velikonočním zvykům. Mezipohlavní pře plné nadávek se staly rituálem, základním gestem obřadu plodnosti a tudíž měly své nezastupitelné místo v dějové struktuře svátečních komedií. Další motiv, předstíranou smrt, použil také v Romeovi a Julii, jenom za jiným účelem.

 

Válka skončila, ať žije válka!
Tu opravdovou, ze které se vracejí hlavní hrdinové komedie Don Pedro, kníže aragonský se svými dvořany Benedickem a Claudiem, vystřídají války ve jménu srdce. Jsou komornější, ale i jejich aktérům jde leckdy o život nebo o čest. Co je horší? 

Protože po každé válce přichází čas na odkládanou lásku, nemá hra jednoho hlavního hrdinu, ale hned několik, jejichž milostné konflikty tvoří společnou osu příběhu. Do nich, jako rušivý element, který však jak se ukáže, nakonec napomůže vítězství dobra nad zlem, zasahují aktivity popletených strážníků Puškvorce a Šťovíčka.

 

Svatba zamilovaného páru Claudia a guvernérovy dcery Héró je zdá se intrikami Dona Johna zhatěna, naopak nesnášející se Beatrice a Benedick k sobě za vydatné dohazovačské pomoci přátel nacházejí cestu. Ještě, že jsou tu muži světské a duchovní moci, kteří každý po svém, přispějí ke zdárnému rozřešení.

 

 

 Shakespeare pro každého

Použitím překladu českého Shakespearova "dvorního" překladatele Martina Hilského se pro někoho příliš archaická mluva šestnáctého století přetavila do moderní podoby, která však hru neochuzuje, naopak ji činí přístupnější všem diváckým kategoriím. Dialogy jsou plné slovních hříček a soubojů na ostří jazyka.

 

Další úpravou, oproti originálu, je propojení některých okrajovějších postav nebo jejich zrušení. To umožnilo například vložit do inscenace scénku se strážným, v níž supluje několik svých kolegů. Malá groteskní etuda bude patřit zcela jistě k divácky nejvděčnějším místům hry.

 

Režie se ujal zkušený "švandovský" režisér Michal Lang, který se podepsal i pod původní hudbu a písně. I on zvolil pro nastudování odlehčenou formu, ale v místech, kde si to vážnost situace žádá, zůstal věrný původnějšímu podání děje.

 

Začnu nejdřív tím, co mně, jak už jsem zmiňovala, na inscenaci vadilo, a na co jsem si zvykala jen pozvolna. Alespoň to bude odbyto a už se budu moct zaměřit jen na herecké výkony. Kostýmy Ivany Brádkové mají symbolizovat dva odlišné světy a jejich protikladnost. Na jedné straně to má být mužnost uniforem, proti nim směs éterických dobových šatů zdůrazňujících znevýhodněnou ženskost. 

 

Nejspíš je to věc subjektivního pohledu, ale ony mužné uniformy na mě působily všelijak, jen málokdy mužně. Zvláště pak slavnostní verze dodávaly jejich nositelům spíš komický vzhled, jakoby se maškarní bál protáhl do zbytku představení. Především Claudio se v bílém vojenském kabátě přímo topí, což jeho postavě dost nešťastně ubírá na proklamované chrabrosti. Spíš než o vlastní vizi se asi měla kostýmní výtvarnice opírat o fyziognomie představitelů a navrhnout jim kostýmy, které skutečně zdůrazní charakterové vlastnosti postav jež hrají. V onom historickém pelmelu to bylo možné velmi snadno.

 

Ve hře se představuje skalní jádro souboru, takže častým návštěvníkům Švandova divadla by se mohlo zdát, že předem vědí jak "jsou karty rozdané" Opak je pravdou. Kamil Halbich, který bývá obsazován spíš do rolí "rytířů smutné postavy", tu svými neustálými bitkami na ostří jazyků s Beatricí v podání Jany Strykové a glosováním situací, táhne celé představení. Tomáši Pavelkovi a Milanu Kačmarčíkovi zase připadly role ne právě nejčestnějších nohsledů Dona Johna.

 

Více samostatné pozornosti si jistě zaslouží dvě části hry a to ty nejkontrastnější. K nejpovedenějším patří scénka se strážnými Puškvorcem v podání Luboše P. Veselého a Šťovíčkem Jaroslava Šmída, dovedená do groteskní absurdity a zároveň dokazující, že spojení blbosti a horlivosti je nemoc, provázející člověka od nepaměti, a že v ojedinělých případech může mít namísto katastrofálních následků blahodárné účinky. Bez jakéhokoliv zlehčování se dá říct, že oba herci se snad pro tyto role narodili.

 

Zcela opačným směrem se ubírá scéna s "mrtvou“ Héró, která diváka, komedie nekomedie, strhne svou tragikou i věčnou pravdou. Přestože se tomuto místu dostalo tradičního zpodobnění, postrádá naštěstí nahořklý pathos. Hlavní zásluhu na tom bezesporu má představitelka Héró Tereza Voříšková. Ač poprvé na prknech co znamenají svět a ještě s mistrem nejvyšším, je skutečně křehkou dívkou, která přichází o iluze a musí se začít prát o svou čest i místo na slunci.

Mnoho povyku pro nic je hrou, kterou jakoby psal sám život, střídají se tu chvíle veselé a tragické, a mnohdy se může stát, že nakonec vyzní přesně naopak a jsou ke svým aktérům milosrdně shovívavé.

 

 

 

 

 

 

 

Foto: Petr Neubert