Archiv

Heroes just for one day aneb Macbeth v Divadle v Dlouhé

2010-11-22 10:38

„Už jsi viděl Macbetha v Dlouhé?“ Tuto otázku možná uslyšíte stále častěji. Inscenace, která měla první premiéru na konci června, ale na druhou si musela počkat díky rekonstrukci divadla téměř půl roku, je totiž uchvacující. Ať si možná příliš znaková, obrazy chvílemi připomínající klipovou kulturu, ale uchvacující...


Č. Koliáš, J. Wohanka, V. Vondráček, T. Turek, M. König

Hostující režisér Jan Mikulášek se svým dvorním scénografem Markem Cpinem od počátku představení úspěšně naplňují svoji ambici vyjadřovat se obrazem, znakem a symbolem. Jejich interpretace klasické shakespearovské tragédie se odehrává na obřím stole obloženém platy od vajíček - zde se neschová žádná křehkost, hlavně ne svědomí, a kdo ví, co za hrůzu se na něm z chorých hlav manželů Macbethových ještě vylíhne... ...ale nepoužívá se toto obložení rovněž v amatérských hudebních poměrech k tlumení hluku? Symboliku a znaky lze hledat v desítkách dalších případů: královské koruny se stříhají ze zlatého papíru, vyznamenáním jsou pytlíky čaje (jejich louhování by se mělo přesně dávkovat, jinak může být čajíček zatraceně hořký), na vraždy se ostatní postavy dívají skrze skleněné tabulky. A dál: nebezpečné a sykavé je cvakání nůžek Lady Macbeth, když už Macbeth neví čí je, režisér obrátí židle vzhůru nohama. Je vlastně strašně zábavné to všechno objevovat, aniž by to vyžadovalo přílišné zaujetí, které by zasáhlo vnímání epické linie.    


Č. Koliáš, J. Wohanka, M. Matejka, M. König

Mikulášek se s inscenací Shakespearovy tragédie vyrovnává dvojsečně. V jednom směru její patos přizná na samou hranici snesitelnosti a v druhém jej shazuje na úroveň frašky. Děje se tak především na herecké rovině ve chvílích, kdy se odkrývají charaktery a záměry postav bažících po moci. Zářným příkladem je výstup Lady Macbeth (Klára Sedláčková-Oltová) -  věčné našeptávačky a také strůjce Macbethova prvního zločinu, která odříkává svůj part místy v poloze praštěné teenagerky: „Uááá, duchové naplňte mne krutostí,“ vyprskne, „proměňte mé srdce v led!,“ poulí oči, bavíce sama sebe. Zajímavé je, že tento přístup zesměšňování velkých divadelních gest a zcela otevřené přiznání hry nebo její nadsazení - krev je barva a je jí v Macbethovi více než dost - nerozmlátí koncepci a soudržnost celku, který působí neobyčejně kompaktně: dynamikou, příběhem, vizuálně i hudebně. I Macbeth (Jiří Vondráček) musí přeskakovat z polohy do polohy, což mu nedělá sebemenší potíže. V závěru se herci a jejich postavy dostávají do jakési loutkoherecké spirály, kdy jako by jejich těla ovládalo cosi silnějšího, než jsou oni sami.  

      

Hudební složka představení je veskrze současná a opět tématicky nosná. Už před první replikou si herci pobrukují In The Army od Status Quo, v představení řežou smyčce Arvo Pärta i zneklidňující industriální symfonie György Ligetiho, nosnými melodiemi jsou pak protichůdně působící songy - prastarý a tisíckrát různě interpretovaný hit Sonny Boy a Bowieho píseň Heroes s doslova popisným refrénem: „I will be king / And you / You will be queen / Though nothing will / Drive them away / We can beat them / Just for one day /
We can be Heroes / Just for one day,“ abychom se v závěru, kde už se hovoří prakticky jen obrazy, ve videoklipových gestech dostali až k nesmlouvavě ostrým kytarám Trenta Reznora z Nine Inch Nails.



Jistá inspirace filmovým jazykem i střihem je zcela patrná. Druhý plán scény zasazený vysoko ve stěně s křeslem, lampou, i červeným závěsem notně připomíná lynchovskou atmosféru, Jiří Vondráček se nejednou šklebí nepodobně Jacku Nicholsonovi. Janu Mikuláškovi se podařilo v Macbethovi vytvořit atmosféru vpravdě hororovou - neleká se zastavit některé herce v čase, zatímco ostatní dále hrají, pracuje se s napětím: tikání budíků, postavy hovoří do zapnutého větráku, o dno šálků nesnesitelně škrábou lžičky, vědmy, které zvěstovaly Macbethovi jeho „slávu“, jsou ve svých strašidelných alžbětinských kostýmech a s napudrovanými tvářemi více oživlými přízraky a všudypřítomnými svědky Macbethova úpadku.                  

Těžko si představit, aby se Macbeth v Divadle Dlouhé v žádném směru nedostal do nominací na Ceny Alfréda Radoka. Směle může aspirovat i na představení roku.


M. Matejka, M. Veliký a M. Hanuš


K. Sedláčková-Oltová

Foto Martin Špelda

• Shakespear, tragédie, divadlo, představení