Archiv

Králíček letí! (12)

2013-11-12 19:31

Hra Králíček mladé finské autorky Saary Turunen v podání Divadla Letí je překvapením v krabičce ovázané růžovou mašlí, anebo velkým zmrzlinovým pohárem se spoustou šlehačky – tak krásným, když je čerstvý, a tak ohyzdně rozteklým, když ho rychle nesníte. Ve Studiu Švandova divadla na Smíchově máte šanci vidět, jak má vypadat současná inscenace současného dramatu.   

Saara Turunen je finská dramatička a divadelní režisérka známá odvážným a přímým stylem jak ve svých textech, tak i v inscenacích. Dosud největší úspěch nejen ve Finsku, ale i v zahraničí zaznamenala její hra Puputyttö, v češtině Králíček, z roku 2007. Hra měla světovou premiéru v roce 2009 v Městském divadle v Helsinkách v autorčině režii a dále byla uvedena na mnoha zahraničních festivalech, buď jako inscenace nebo v podobě scénického čtení. To je poměrně důležitá informace, protože když se zamýšlíte nad strukturou textu, rychle dojdete k tomu, že pro úspěšné inscenování si musí tvůrci naložit na záda plný bágl empatie. Králíček je totiž poměrně divokou záležitostí, kde se střídá jeden obraz za druhým, dialogů je poskrovnu a ironie a sarkasmus z něj stříká jako z fontány.

V pohledu na stereotyp životních rolí a vztahů, ve výrazném ironickém akcentu upozorňujícím na genderově nevyvážené „moderní“ lidské bytí, si nic nezadá se „spravedlivou“ naštvaností a záměrným přepoetizováním skutečnosti, ani s brutální energií, která se skrývá v textech Elfriede Jelinekové. Za oblíbený nástroj si Turunen vybírá sbor, kterým podtrhuje osamocenost hlavní hrdinky – mladé dívky, trochu nablblé boubelky, semleté konzumním životem, odkojené seriály, toužící jen po trošce „té lásky.“ Pokud už se ve hře nějaký dialog objeví, je ilustrační, nebo se odehrává ve snění či v televizi. „Používám sbor, abych spojila osobní či soukromou rovinu příběhu s tím, co je vlastní celé společnosti. Sbor považuji právě za hlas společnosti, možná mu dávám i politickou funkci, podobně jako ji měl v antice nebo v Brechtových hrách,“ říká autorka.

Přestavení má několik devíz, které pomáhají rozháraný text Saary Turunen udržet v kompaktním celku. Patří mezi ně režie Natálie Deákové, nápaditá ve sto a jedna variacích, vědomá si možného úskalí přeironizování, balancující nad propastí, ale vždy udržující rovnováhu, především díky klipovitému střihu, odpovídajícímu mentalitě hlavní postavy. U Králíčka je všechno „jako“, vše je naznačené, nedotažené, naivní a odněkud převzaté. Společně s hlavní hrdinkou tak divák skáče ze snu do reality, z reality do minulosti, z minulosti do budoucnosti, z budoucnosti do časopisu pro dívky nebo do televizní reklamy. V inscenaci to samozřejmě „odnášejí“ herci, nutno však podotknout, že snad i rádi, a že se v desítkách různých rolí, situací, ba i představování neživých věcí cachtají radostně jako ve vaně plné pěny. Přesto je Deáková udrží na uzdě, aby z toho nebyla levná exhibice. Pavla Beretová, schopná přecházet okamžitě z extatické dětské radosti do velké nedělní nudy před telkou, byla pro hlavní roli Králíčka naprosto přesnou volbou. Na sto procent byl také uplatněn komediální talent Tominy Jeřábka, ale v pozadí nestojí ani Tomáš Kobr, Marta Vítů a Václav Vašák. A lví podíl na kompaktnosti výsledku má i výtvarně vyhraněná scéna Lukáše Kuchinky, uplatňující projekce na plátno ze želuzií, stejně jako v zájmu věci „mírně přestřelené,“ bělostné i růžolící kostýmy Daniely Klimešové.         

Ve Studiu Švandova divadla na Smíchově máte šanci vidět, jak má vypadat současná inscenace současného dramatu. Nadsázkou prošpikovaný a společensky nekorektní Králíček je „bez nadsázky“ jedna z nejlepších věcí, které kdy Divadlo Letí udělalo.   

• divadlo