Skrýt výsledky vyhledávání
Archiv
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

Masopustní rej znovu v Národním

2011-06-06 15:30

Téměř půl století uplynulo od legendárního nastudování hry Josefa Topola Konec masopustu v Národním divadle. Na sklonku letošního května se sem vrátila pod režijní taktovkou J.A.Pitínského. Porovnávat mohou jen pamětníci, současného diváka nejspíš nová inscenace přiměje k zaujmutí vyhraněného postoje.

Josef Topol psal hru přímo pro Národní divadlo, ale nakonec ji premiérově uvedlo v roce 1962 Divadlo Oldřicha Stibora v Olomouci a teprve po dvou letech se dočkala nastudování v Národním divadle. Dnes je považována za českou klasiku, nezapře však, že kráčí ve šlépějích antické tragédie a shakespearovských dramat. Délka hry, linie příběhu spějící k tragickému vrcholu, to vše jasně odkazuje na inspiraci klasikou nejklasičtější.

Dobře známý námět trochu jinak
Samotný námět hry není nijak vyjímečný. Svědectví o tom, jak na přelomu 50. a 60. let minulého století probíhala kolektivizace české vesnice přineslo bezpočet především literárních a filmových zpracování, podávaných jak z pohledu zástupců znárodňovatelů, tak vyvlastňovaných, přičemž prezentace toho druhého nebyla samozřejmě stranou a vládou dlouho tolerována.



Režisér Pitínský se rozhodl vyprávět Topolův příběh po svém na základě za prvé znalosti následujících historických souvislostí, za druhé z přesvědčení, že i zdánlivě pouze negativní postava je v jádru složitější. Tak přistoupil ke stěžejní postavě holiče zvaného Smrťák, k němuž vedou všechny nitky příběhu nebo naopak on je tím, kdo za nitky tahá.

Král je mrtev, ať žije Smrťák?
A pak je tu hlavní postava chalupníka Krále, který je posledním z vesničanů, kdo se ještě nepřidal. Poslední, kdo neodevzdal polnosti a nevstoupil do JZD. I když jeho hospodářství je v celostátním či i okresním měřítku vlastně titěrné, je třeba ho získat, protože jeho postoj narušuje stoprocentní jednotu. Postava Krále, jak ji prezentuje Pitínský, je přitom nadčasová. Charakterní člověk, který se drží stranou, pracuje, nepomlouvá, zajímá ho jen jeho hospodářství a rodina, nemá v žádné společnosti šanci na klidný život. Byl, je a bude jí vždy trnem v oku.

Královou spojnicí s okolním světem jsou jeho dvě děti, které, jak bývá pravidlem, jsou úplně rozdílné a mají také jiné představy o životě. Něco mají přece společné. To, že už neberou se samozřejmostí oddanost rodinnému hospodářství, úzkému rodinnému kruhu. Jsou mladí, chtějí se bavit, navazovat vztahy. Syn prosťáček je pro místní vděčným objektem šprýmů. V průvodu maškar mu pod vedením Smrťáka přiřknou úlohu mrtvého, vyparádí ho a donesou otci před dům jako symbolické pohřbívání soukromého sektoru. Jenže, kdo s čím zachází... Masopustní zábava se změní v tragickou realitu.

Ačkoli je děj vymezen krátkým časovým úsekem a na představení charakterů jednotlivých postav tu není dostatečný prostor, přesto se postupně alespoň zčásti odkrývají, neboť žádný skutečný příběh nemá jen střed, žádná postava se v něm neocitá bez minulosti a jen jedna nebo omezený počet postav má právo na nekompromisní postoj, na označení za bílou nebo černou.

Konec, který se nekonal
O čem ale hra v této nejnovější podobě je? Je soubojem dobra a zla, poctivosti a prospěchářství, odpovědnosti i bezstarostnosti, ale zdá se i neplánovaně soubojem činohry a pohybového divadla, které tu zastupují maškary přebírající úlohu klasického řeckého chóru.  Nutno říct, že maškary vyhrávají. Ovládají nejen prostor jeviště, ale i děj, takže vypjaté scény včetně tragického vrcholu hry se ztrácejíí v maškarním reji. A když už s nadcházejícím závěrem předseda MNV vyzve k vyklizení hospody a přestavění židlí na improvizovanou soudní síň, očekáváte, že teď přijde katarze, postavy si vše vyříkají, vše do sebe zapadne, ouha, namísto toho se zavírá opona. Ne, že byste si nemohli domyslet, jak soužití po smrti mladého Krále bude ve vsi vypadat, ale ona gradace, po níž už nic nepřichází, vyvolává, když ne přímo pocit ochuzení, tak alespoň rozpačitost, která se na premiéře projevila tím, že se opatrný potlesk rozezněl až během zavírání opony.

Herecké kreace
Co se týče hereckého ztvárnění postav, pak jednoznačně vede postava Krále. Igor Bareš jí obdařil onou typickou mezkovitou umíněností a citovou rezervovaností a kostým jen dokreslil jeho natolik realistický vzhled, že skoro pochybujete, že na jevišti nestojí pravý zarytý hospodář. Nevelký prostor beze zbytku zužitkovala Iva Janžurová v lehce groteskní roli bývalé milostpaní a s Radúzem Máchou, stylizovaným do bezstarostného mladíka z lepší rodiny,ovanul dříve narozené diváky ztracený dech jejich mládí. Tak by se dalo pokračovat ve výčtu více či méně zapamatovatelných postav, z nich utkví v paměti chameleónská postava Smrťáka a jeho sestry, obětavé staré panny, která kupodivu nestihla zahořknout. Dále nezáviděníhodná role prkenného tajemníka či až škrholovská postava předsedy atd.



A na skok ještě zpátky k maškarám, jež tu mají prim, což určitě poslouží prezentaci studentů DAMU, protože se tu velmi výrazně projevuje jejich talent, aniž by museli používat lokty v boji o dobré místo na scéně. Za nejlepší maškaru bych označila Kristinu Sitkovou. Hrála velmi dobře, ale přitom neexhibovala, navíc její výrazný vzhled ještě podtrhl kostým a výrazné líčení.

Kdy do Národního zajít
Nejbližší představení hry Konec masopustu se hraje ve středu 15. června. Více se dočtete tady.


foto ND: Viktor Kronbauer
Zuzana Ottová

Komentáře (0)

Přidat komentář

Pole není vyplněno nebo obsahuje nepřípustné symboly.
Jméno: E-mail:
Komentář:
  Hlásit nové komentáře.
>