Skrýt výsledky vyhledávání
Archiv Představení
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

Rafinovaná Hra pozpátku

2010-02-16 00:00

Vizuálně-pohybový projekt Hra pozpátku konceptuálního umělce Jána Mančušky byla nejprve úspěšně uvedena v Kodani a nyní se premiérově představuje také českému publiku. V Divadle Archa je možné shlédnout ještě jediné dvě reprízy tohoto výjimečného projektu!

Ján Mančuška patří bezesporu mezi naše nejúspěšnější výtvarné umělce, alespoň co se mezinárodních příležitostí týče. Mimo jiných ocenění je i držitelem Chalupeckého ceny za rok 2004. Ve stejném roce během svého studijního pobytu v New Yorku dostal „snovou“ nabídku uspořádat samostatnou výstavu v prestižní newyorské Andrew Kreps Gallery. To bylo jako osedlat dobrého koně - dnes v necelých čtyřiceti letech se může Ján Mančuška pochlubit výstavami svých konceptuálních projektů v New Yorku, Londýně, Berlíně, Vídni, Basileji nebo Los Angeles.



Stěžejním stavebním prvkem Mančuškových prací je text. Teprve jeho zhmotněním pomocí různých médií (video, obraz, zvuk, fotografie...) nebo samotnou jeho instalací v prostoru vytváří dále výtvarnou realitu. Ani vizuálně – pohybový projekt Hra pozpátku není v tomto směru výjimkou. Výsledek má však prakticky divadelní tvar, i když velmi experimentální. Vypravěč v publiku (kmenový herec Divadla Komedie Roman Zach) čte příběh, v němž: „...úplný začátek má vždy výjimečnou pozici.“ Nejprve je třeba začátek lokalizovat, a to je možné jen díky konci. A tak pět herců (nebo spíše tanečníků) odehrává linii vyprávěného příběhu v každém obraze pozpátku, ale také jako představení, které napřed skončí. Všechny pohyby na jevišti se dějí jako kdybyste přetáčeli video povelem rewind, ovšem v reálné rychlosti.

Jednoduchý příběh postavy B, který hledá Jí / Jeho je Mančuškou nahlížen z několika perspektiv, což mu umožňuje znejisťovat samotnou existenci hlavní postavy, jíž můžeme brát za vzorek lidské existence. Jak dokáže B v podivné amnézii potvrdit bytí své a Její / Jeho? „Když jsou na jmenovce dveří dvě jména, znamená to, že tady bydlí dvě osoby.“ Ale i byt , respektive domov v uvozovkách, v kterém se pohybuje, pro něj znamená jen čtyři stěny, které jej nutí chodit stále dokola. Nalézt moment ztráty je nakonec možné jen pokud je B dovoleno vrátit se v čase, k údajné události, kde se ztráta stala. Nebo přesněji, kde si B myslí, že se stala. Schválně, kolikrát denně telefonujete? Převrátíme-li v Mančuškově podání jednu událost na desetkrát, dojdeme k tomu, že v takovém světě je obtížné a nejisté i vytočit telefonní číslo.



Obrazy jsou rychle vršené za sebe, z bytu se přesouváme na ulici (lidé zde chodí pozpátku) a zase zpět do bytu – všechen tento pohyb „v čase“ je sám o sobě nesmírně dramatický a znepokojující. Na scéně prakticky nic není, prostředí je rafinovaně ilustrováno světelným designem na podlaze – okno, chodba, schody...
Děkovačku od herců nečekejte, tohle je přece konec... Ve výsledku je Hra pozpátku minimalisticky zábavná, úderná a zároveň znejisťující záležitost. S délkou něco málo přes třicet minut dokazuje, že nemusíte v divadle sedět přes dvě hodiny, aby to ve vás něco zanechalo - neodejdete však s odpověďmi, nýbrž s otázkami.

Jediné dvě reprízy Hry pozpátku probíhaji v Divadle Archa 16. a 17. února.
 

Tomáš Kůs

Komentáře (0)

Přidat komentář

Pole není vyplněno nebo obsahuje nepřípustné symboly.
Jméno: E-mail:
Komentář:
  Hlásit nové komentáře.
>