Skrýt výsledky vyhledávání
Archiv
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

„Nemá panstvo v domě něco, co by hryzalo?“

2013-02-28 09:43

Ibsenova Divoká kachna v režijním podání Jana Nebeského byla jedním nejpovedenějších představení, které v posledních deseti letech vyprodukovalo Divadlo v Dlouhé. Už jen proto si další spojení Dlouhá - Ibsen - Nebeský zaslouží zvýšenou pozornost. Tentokrát si nesmlouvavý a extravagantní režisér vzal k ruce pozdní Ibsenův text Eyolfek.

Příběh ve zkratce: Eyolf(ek) je jméno chlapce, který se jednoho dne nešťastnou náhodou utopí. Jenomže poté, co jeho rodiče Alfred (Jan Vondráček) a Rita (Lucie Trmíková) takto přijdou o jediné dítě, sami zjišťují, že truchlí spíš proto, že by se to mělo. Měli by se za své sobectví vinit a když ne nenávidět, tak alespoň stydět?    

Nebeského záměrem je Ibsenův text v mnoha momentech přemrštit, zhysteričtět, afektovaně překřičet. Anebo se mu bohapustě vysmát, to když se zničehonic přejde do sladké telenovelové polohy, do světa ironie, kde je najednou mezi lidmi vše růžolící a v pořádku.



Co se týče scénografie a kostýmů, tam se Jan Nebeský vyřádil dosyta a je to z inscenace vlastně to nejzajímavější. Jeho výtvarná práce je rozeznatelná většinou na první pohled. Okamžitě jste si jisti, že to je on, kdo v Jandlově hře Z cizoty nasadí Davidu a Aloisi Švehlíkovým pestrobarevné trolí paruky, kdo v Enquistově Blanche a Marii přizdobí uši Miloslava Mejzlíka vytrčenými bažantími pery, kdo v Tobiášově hře Denně (Poníci slabosti) nasadí smrtce klaunský nos anebo kdo navlékne Jiřího Černého do nechutného sametového kostýmku s vykouslým břichem opět v Jandlových v Humanistech, jejichž premiéru obnovilo nedávno Studio hrdinů.



V Eyolfkovi se Nebeský společně s Janou Prekovou realizovali v prvním plánu na nesmírně složité scéně. Většinou se hraje za odpornou gumovou a zvuk tlumící stěnou, zpoza níž musí herci trochu nepřirozeně přidávat na hlase. Hlavní jevištní plocha, představující kuchyni, je šikmá a všechno na ní někam ujíždí, uprostřed reálně pere pračka špinavé prádlo, lednice je plná růžových jogurtů, které do sebe pere prakticky nepřetržitě se cpoucí Jan Vondráček. Kromě toho se dá po konstrukci scény lézt i podlézat ji, nasvicuje se na tisíc barevných způsobů a jakoby to nestačilo, jsou tady ještě tři nezávisle fungující plochy s projekcemi a počítačovými animacemi. V druhém plánu navrhla pro Eyolfka Jana Preková ulítlé kostýmy většinou v retro sportovním stylu, jejichž vrcholem je čistě skvoucí bílý kostým Alfreda, podtrhující jeho povrchnost, alibismus a neschopnost cokoli skutečně cítit, včetně bolesti. Kostýmy a scéna jsou pro Nebeského režijní uchopení stěžejní a samy leccos vysvětlují. Jde o neustálý střet paradoxů, více lež než pravdu, více sebelásku než lásku, nejvíce o kompromisy „nutné“ k osobnímu, rodinnému i lidskému přežití.



Vjemů a prostředků je tady vrchovatě, jsme namočeni až po krk ve falši a estetice kýče, ale po počátečním rozčarování tuto hru divák ochotně přijme a možná se jí i začne bavit. Opět platí, že z Nebeského záměrů těžko zachytíte všechno, a přesto máte pocit, že ví, co dělá. Tedy mírně řečeno, Eyolfek je hodně barevná inscenace.
Tomáš Kůs

Komentáře (0)

Přidat komentář

Pole není vyplněno nebo obsahuje nepřípustné symboly.
Jméno: E-mail:
Komentář:
  Hlásit nové komentáře.
>