Home page – Divadla – Premiéry

Archiv

Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

Cantos Na Zábradlí: Po Poundovi zbývá chaos

2012-06-12 16:41

Americký básník a spisovatel Ezra Pound je nelehko uchopitelným autorem, stejně jako jeho životní příběh. Za války žil v Itálii a stal se aktivním Mussoliniho stoupencem. Za to byl později „vlastními“ odsouzen a trýznivě vězněn, což nakonec vedlo k jeho dlouhodobému povinnému pobytu v ústavu pro choromyslné. U této kapitoly života se zastavuje režisér Miroslav Bambušek, který v Divadle Na Zábradlí nechává nahlédnout do Poundových myšlenek a teorií.

Divadelním textem prostupují úryvky z Cantos - nikdy nedokončeného obsáhlého Poundova díla, kterým toužil postihnout fungování evropské civilizace. Objevují se v něm politická, filozofická, ekonomická i kulturní témata, která Pound poetizuje. Miloslav Mejzlík jako Ezra Pound zavřený v blázinci působí jako zručný interpret replik. Ty jsou mu však svojí významovou složitostí pravděpodobně cizí a tak ani nemůže být s rolí ztotožněn tak, aby to na jevišti často nepůsobilo z dramatického hlediska vysoustruženě a toporně. Z Pounda udělal Bambušek do jisté míry podobnou postavu jakou je Randle v Přeletu nad kukaččím hnízdem. Ostatní postavy duševně chorých spoluvězňů (hrají je Ladislav Hampl, Petr Čtvrtníček a kulisák Ivan Voříšek) mu slouží jako herci a ilustrátoři jeho poetizovaných teorií o hledání ideální vlády, založených na způsobu vládnutí v konfuciánské Číně. Do jisté míry jde o divadlo na divadle (kterému přihlíží do blázince nově vtažené, symbolizující postavy - Igor Chmela a Natálie Řehořová), což by do jisté míry legitimizovalo níže zmíněné prvoplánově působící výrazové prostředky, kterých režisér užívá.

Přesto, že myšlenky obsažené v Cantos rozhodně nepatří historii a dají se aktuálně stáhnout na naší současnou politickou destabilizaci, zanechá Bambuškova inscenace v nejednom předem nepřipraveném divákovi pravděpodobně snůšku expresivních obrazů, složitě uchopitelných replik a citátů, s jejichž vzájemnými vztahy a vystavěním dějové linie bude mít problém. Nehledě na to, že Bambušek na to jde často násilně. Výrazové prostředky, které fungují v site specific projektech, tedy v divadle vycházejícím z konkrétního místa, můžou na kamenné scéně působit často levně. Jednoduchý efekt pak snadno překřičí samotný smysl vyjádření. Osobně mám problém s lascivními pohybovými kreacemi polonahé dívky před reflektorem a dalším režijně „neuřízeným“ používáním světel - prosvicování barevných prostěradel nebo okatě užitá stínohra. Jistě by se také dalo diskutovat o (ne)zbytečné míře nahoty, jíž inscenace záměrně pěstuje estetiku ošklivosti, v závěru gradující k lidskému peklu a dobrovolné nesvobodě na Zemi. „...ve jménu lásky, odvahy a míru,“ bijí se pak v jedné z nejsilnějších a konečných pasáží hry navzájem dva psychicky narušení vězni.

Cantos jsou ve výsledku spíše angažovanou scénickou básní. Plusem jsou v krátkém časovém horizontu fungující výšlehy syrovosti a autenticity (především v kombinaci s undergroundově, dutě znějící hudbou Petra Kofroně) - jako by Bambušek čistě a svobodně vykřikoval společně s již duševně nemocným Poundem, mínusem pak nedostatek dramaturgické odvahy tuto ryzí režijní surovost a nezřízenost krotit. Nicméně, pokud budete v Poundově Cantos hledat nějaký jednotící prvek, najdete taktéž neuchopitelnost všehomíra. Zbývá tedy chaos...