Skrýt výsledky vyhledávání
Archiv
Děkujeme. Váš hlas byl přijat!

Čaj u pana senátora

2010-05-02 20:49

„Možná, že někteří autoři nejsou zapomenuti neprávem,“ otočil se na mě pán z řady přede mnou při přestávce během představení Čaj u pana senátora, které v březnu uvedlo Stavovské divadlo. Režisér Ladislav Smoček, který je autorem inscenace, je proslulý tím, že právě takové autory poměrně úspěšně znovuobjevuje. Proč ale sáhl zrovna po Stodolově prvorepublikové kritice slovenské smetánky, se můžeme jen dohadovat. Text sám o sobě si to jen stěží zaslouží.

 
Kritika společnosti může být povrchní dnes, jako před sto lety
Důvodem zinscenování mohla být snad jistá nadčasovost tématu hry. Tady se ale zároveň objevuje zásadní svízel, která může některým divákům působit značné rozčarování. Ona nadčasovost je totiž vykoupená dialogy plnými klišé a obecných frází, které dělají z jednotlivých postav projekční plátno určené pouze k tomu, aby autor mohl vyslovit svou demaskující kritiku.
 
To by samo o sobě nemuselo vadit. S psychologickou plochostí postav, které se díky tomu stávají zaměnitelnými a dokonce snadno postradatelnými, by se dalo smířit. S čím se lze smířit už hůř, je absence dramatické zápletky a něčeho překvapivého. Tedy pokud vám nestačí pouze potvrdit si svůj vlastní úsudek o tom, že ta část společnosti, která se angažuje v politice, stojí za starou bačkoru.
 
 
Jak se majitel pohřebního ústavu stane senátorem
Ústřední zápletkou hry je podivná cesta majitele pohřebního ústavu Baltazara Slívy (František Němec) do vysoké politiky. Zrovna u něj by málokdo čekal, že bude o něco podobného usilovat, on se ale dotlačen ambicemi své ženy a vlastně taky trochu shodou okolností, stane senátorem.
 
Pozadí celé peripetie zasvěcené vykreslení toho, jak se z maloměstské existence stát existencí velkopanskou, tvoří schematizovaný konflikt pragmatismu a idealistických ideálů. Ty tu reprezentuje Slívova dcera uchvácená svou schopností replikovat abstraktní filosofické fráze a mladý doktor filosofie a předseda politické strany s názvem „pravda“, uchvácený Slívovou dcerou. Nutno říct, že pokaždé, když se tito dva objeví na scéně, jak plují na svých koloběžkách, vnese to do inscenace tolik postrádaný prvek ironické, ale milé a hravé nadsázky.
 
Divadlo pro ty, kteří se chtějí dozvědět jen to, co už dávno vědí
Ivan Stodola se ve své hře tak urputně snaží odhalit pokryteckou morálku takzvané lepší společnosti, že se mu už nedostává invence k vytvoření dramatické linky, která by v divákovi probouzela jakékoli očekávání. Nejdramatičtější zápletkou je nejspíš konec třetího dějství, kdy zmatený Slíva bez brýlí neví, jestli podepsal formulář, kterým svou kandidaturu na senátora přijímá nebo odmítá.
 
To se ale hned po přestávce vyjasní a demaskující jízda po rovince může pokračovat. Divácky nejvděčnějším vrcholem druhé části představení je nepochybně příchod Václava Postráneckého coby bývalého ruského gardového kapitána Sergeje Ivana Lopuškina na scénu. Zde se inscenace formou dostává místy až k estrádě, která si nezadá s televizní, a určitá část publika to také ocení.
 
V zásadě se dá říct, že vás toto představení osloví podle toho, do které divácké skupiny patříte – bez urážky. Pokud vám stačí potvrdit si své předpoklady ohledně prohnilosti politické scény a pobavit se u předvídatelných slovních hříček, bude se vám představení líbit. Pak si třeba stejně jako dvě starší dámy opouštějící foyer pochválíte, jak je tato hra i po více jak sedmdesáti letech aktuální a místy dokonce komplikovaná.
 
Může se ale také stát, že budete odcházet s pocitem „Král je nahý, ale co je na tom nového…“ A vaše zklamání nevyléčí ani racionalizace, která se vás bude snažit uchlácholit, že to mělo smysl vidět alespoň kvůli dobové analýze kulturního a společenského života ve dvacátých a třicátých letech minulého století.
 
 
 
 
foto zdroj: narodni-divadlo.cz
kaca

Komentáře (0)

Přidat komentář

Pole není vyplněno nebo obsahuje nepřípustné symboly.
Jméno: E-mail:
Komentář:
  Hlásit nové komentáře.
>