Do hry vstoupila Asanace

2012-02-14 11:51

Do středu hry Asanace, kterou čerstvě uvádí Divadlo Na Zábradlí, zasadil Václav Havel skupinu architektů, kteří za vyvýšenými hradebními zdmi připravují demolici malebného středověkého městečka v podhradí, kde má být vystavěno panelové sídliště pro dva tisíce obyvatel... 

Premiéry se bývalý jevištní technik divadla, osvětlovač a posléze i dramaturg a autor uváděných her o necelý měsíc nedožil. Nasazení Asanace do repertoáru „Zábradlí“ nelze podezřívat z kalkulu s Havlovou památkou, jelikož hra se začala připravovat už v březnu minulého roku a dramaturgie po ní sáhla především proto, že jí zapadala do letošního dramaturgického plánu. Ten tématizuje angažovaná otázka: „Čí je to město?“, která vyjadřuje důvodné obavy o změnách vztahů v našem nejbližším okolí a vůbec vlivu obyvatel na prostředí, ve kterém žijí. Autoři inscenace v průběhu zkoušení nepřímo, skrze fotografa Bohdana Holomíčka, s Václavem Havlem komunikovali. Jeho připomínek k některým inscenačním změnám, které oproti textu hry Asanace provedli, se již však nedočkali.

Ostatně nebylo jich tolik, jako změn, jež se týkají významu. Havlova hra je z roku 1987 a zcela zřetelně odkrývá jednotlivé etapy, kterými si u nás prošlo budování socialistického státu. Už jen tato linie je sama o sobě dostatečně absurdní. Ne že by režisér David Czesany základní rámec neprohlédl, to spíše naopak. Významy textu na jevišti aktualizuje, což by bylo snad k dobru věci, kdyby se tak nedělo někdy až násilným způsobem. 

Proč má krátké opojení Pražského jara zcela jasné znaky Sametové revoluce a proč se mezi nevkusnými kostýmy z 80. let neustále zapojuje do hry nevkus naší doby – automat na kávu? Protože ho zná téměř každý a spokojí se s ním, když je třeba? A jeho kasu vybírá Tajemník, který si svojí židli ustojí v jakékoli době? A proč se jistě potřebná diskuze o odvážné a svébytné architektuře zvrhne v alkoholovém rauši v trapné defilé neumělých molitanových napodobenin nejslavnějších projektů moderní architektury včetně Kaplického „Blobu“?
Takový kočkopes, přenášející se i do scénografie, dává jednoduché odpovědi na složité otázky. Působí to, jako by pojem „absurdní“ se rovnal nutně také nevkusný. Jednotlivé nápady se zkrátka nezabývají celkem, o nějaké celistvosti jevištní atmosféry nemluvě. Tajemníkovi obavy z jakékoli návštěvy (vlastního názoru občanů) zdola jsou na scéně vyjádřeny zdlouhavě tím, že jakmile se návštěva objeví, spustí se poplašné zařízení, které vypne proud, Tajemník seběhne z horního patra hradu a návštěvníci jsou osobně prohledáni, jestli nemají zbraň.

Přitom hra v sobě skrývá mnoho obecně platného a přenosuschopného i do současnosti, v níž se moc politická jistojistě skrývá za mocí peněz necitlivých developerů – jen tolik netlačit na pilu. A vztah jedince k morálce, vlastnímu svědomí nebo (ne)dobrovolnému přisluhovačství evidentnímu zlu ve vlastním zájmu, jde přeci zcela mimo časové roviny. Stejně tak mezilidské vztahy a na malém prostoru až zdegenerovaný propletenec lásky, tak trefně komentovaný architektem Kuzmou (Igor Chmela).  

Každý ví, že Na Zábradlí nejsou špatní herci – naopak. Ani tentokrát za svými kvalitami nezůstali. Nevím ale, jestli Havlovy dialogy připadaly Davidu Czesánymu někdy tak nudné, že je musel skrz naskrz prošpikovat všudypřítomnými situačním gagy, i když výtečně zahranými - zakopávání všech na schodech kvůli opojení láskou, stále opilá postava architektky Macourkové ztvárněná Natálií Drabiščákovou... Jejich nadbytek spolehlivě odpoutává pozornost od myšlenek obsažených v textu a seškrtání na polovinu by bylo asi stále mnoho. Nádherné srovnání si naopak zaslouží práce s herci při sehrání výměny inspektorů – Ladislav Hampl a Miloslav Mejzlík – taková nadsázka Havlovu textu skvěle sedí.
Asanace Na Zábradlí tedy stojí za to nejen kvůli textu nebo velmi střídmému uvádění této hry.

• Václav Havel, divadlo, drama