Archiv

„Drž se toho, co je. Ne toho, co by mělo být!“ (4)

2012-10-08 10:37

...říká ve hře Mein Kampf Adolf  Hitler jako rozmazlený mladý fracek dobráckému židovi, po jehož zádech se vyšplhá k vlastní „dospělosti“. U nás doposud nepříliš uváděný text George Taboriho odvážně zinscenovali ve Švandově divadle na Smíchově.

Maďarský Žid Goerge Tabori, který stačil před holokaustem uprchnout do Londýna, měl větší štěstí než tři čtvrtiny jeho rodiny, jejíž členové padli za oběť koncentračním táborům. S touto újmou se však ve svém díle nevyrovnává hysterií ani zahořklostí - naopak blízký je mu humor a ironie. Na sklonku 80. let napsal Tabori na objednávku vídeňského Burgtheatru hru Mein Kampf, jejíž název ne náhodou kopíruje Hitlerův „bestseller“.



Taboriho teologická fraška se v inscenované verzi Anny Petrželkové odehrává na ulici, v blíže neurčeném prostředí, kde poblíž schodů k honosné vídeňské budově přespávají lidé bez střechy nad hlavou v jakési lidské, ale i intelektuální pospolitosti. Jednoho večera bez pozdravu dorazí drzý, zženštilý a směšný spratek odkudsi z Braunau na Innu a začne si mezi ostatními stlát. Druhý den hodlá svými obrazy dobýt místní Akademii a zbořit dosavadní umělecký svět. To však ještě netuší, že rektor jej s jeho mazanicemi odkáže na jediné místo, kde by mohly být užitečné. Zneuznaného Hitlera se ujme dobrácký žid Šlomo (Filip Čapka), naučí jej jak přežít a leckdy si i nechá nepoučitelným a ambicemi přerostlým mladíkem ukousnout z vlastního. Hitlerova počáteční bezvýchodná průměrnost začne náhle růst, přičemž vláhu saje z dobrých lidí, protože zlo se nebojí činit zlo. Formuluje první politické názory a mezi tím vykrádá pasáže ze Šlomovy knihy, dokonce si pro svoji „Bibli nenávisti“ půjčí název Můj boj - ne nadarmo Šlomo v Taboriho textu neslavně prodává po ulicích Bibli skutečnou. Když si pro něj přijde personifikovaná Smrt, schová se zbaběle na záchodě a Šlomo jej zapře. Později však vyjde najevo, že Smrt přišla Hitlera požádat o spolupráci...

Z herců má logicky největší prostor pro kreativitu Tomáš Pavelka v roli Hitlera - hravě zvládá ventilovat náhlé návaly vzteku své postavy i její dětinskou marnivost. Fistule, kterou mluví jen podtrhuje hrůznou grotesknost člověka, který v negativním smyslu psal dějiny 20. století. Scéna Toma Cillera funguje jako multifunkční prostor, schody ukrývají nejrůznější propadla, trampolínky a další nečekaná variabilní řešení, navíc sama o sobě nabízí dramatický pohyb.
Trochu rozpačití budete moct být z kostýmů, respektive z jejich výtvarné neujasněnosti. Odvážnost tu patrně hrála prim... A tak absurdně fungující Hitlerův indiánský kostým z druhé půle (Hitler miloval Karla Maye), kočičí kožíšek Smrti nebo Hitlerův poskok - pierot, jehož hranatý kostým jako by vypadl z avantgardních obrazů Josefa Čapka (ten, jak známo, zemřel v koncentračním táboře), se ve výtvarném názoru bijí s nerozklíčovatelným a obludným kostýmem Šlomova přítele Lobkowitze nebo nahotou nešetřícími igelitovými oblečky ze sex shopu, do kterých je upnuta Šlomova láska Markétka (Martina Krátká). V tomto případě by bylo méně dozajista více, po kostýmní stránce by se možná vyplatilo sledovat i vzájemné estetické vztahy.

               

S největší pravděpodobností neodkryjete všechny mimotextové narážky, odkazy a symboly, kterými inscenátoři hru doslova prošpikovali. Jsou jich desítky. Osvěžovač vzduchu do auta (známý stromeček) namísto žluté hvězdy na klopě údajně čpícího Žida, jako oko chráněná bysta Hitlerova oblíbeného skladatele Richarda Wagnera, kočárek jako vagon transportního vlaku, půlky dobytka na háku... Možná je to někdy mnoho a jejich navršením vzniká až příliš velký groteskní cirkus, rozhodně je však režijní přístup Anny Petrželkové vůči divákům nepoplatný a do jisté míry riskující, protože má diváka za partnera a ne za zvířátko, které je třeba za jeho peníze pobavit.

Už to tak vypadá, že po třech letech od nástupu Dodo Gombára do funkce se pomalu ukazuje „kdo je tady umělecký šéf“, a že i Švanďák má na víc než na řachandy umatlané z jinak dobrých severských filmů.

• představení